Pod Jeho Křídly

84. Kapitola

84. Kapitola

***

Allison

S výrazem plným hrůzy a šoku jsem sledovala, jak Luca zavrávoral pár kroků dozadu. Vstupní halou se rozlinul křik, který pravděpodobně vyšel z mých úst, ale jistá jsem si úplně nebyla. A ani jsem se nad tím nehodlala pozastavovat, protože v tu ránu jsem už spěchala k Lucovi, abych ho včas podepřela. Z druhé strany ho zachytil Adrian, v jehož očích jsem kromě obav o svého bratra spatřila i zlost určenou mému otci. Adrian doslova zuřil. A rozhodně nebyl sám.

Když jsem uviděla, jak se Lucovi spustila krev z nosu, akorát to přililo olej do ohně, který ve mně vzplanul. Jestli se mu stalo ještě něco s ránou na břiše, přísahám bohu, že... „Jsem v pohodě." Zamumlal Luca odpověď na nevyřčenou otázku, jeho oči nepřestaly sledovat moji tvář. Věděl dobře, na co jsem myslela, snadno se mu mohly potrhat stehy. Krev mu ale skrz tričko neprosakovala, a kromě té krve z nosu to skutečně vypadalo, že se mu nic nestalo. Takže jsem přikývla a pohladila ho dlaní po tváři, než jsem se otočila k otci připravená Lucu bránit, kdyby se ještě o cokoliv pokusil.

Můj otec měl ve tváři stejný výraz - směsice zklamání a vzteku. Než promluvil, odkašlal si: „Zasloužil sis to, ale to ty dobře víš, že ano?" Kluci rozestoupený kolem nás si začali něco šeptat. Za celou dobu se ani nehnuli z místa, což mě trochu naštvalo, protože se skutečně ani nesnažili Lucovi pomoct. Nebo neřekli ani slovo na jeho obhajobu. Rozuměla jsem, že je to David Bennett, kdo je tady ten skutečný šéf a že oni by tím pádem neměli jít proti němu. Jenže aspoň teď mohli dát stranou pravidla našeho světa a podívat se na tuhle situace z lidské stránky. Když můj otec odešel, byl to Luca, kdo se o nás všechny postaral a zajišťoval nám bezpečí. Ne můj otec, ale Luca.

Proto jsem taky nemohla uvěřit, že tohle vůbec vypustil z úst. Odhodlaná Lucu bránit jsem se ujala slova: „Za co si to zasloužil? Za to, že se o mě postaral, když ty sis v klidu předstíral svoji smrt?" Přecedila jsem skrz zuby. Vyčítavý tón nebylo možné v mém hlase přeslechnout. Nebylo to spravedlivé. Ukáže se po necelých čtyřech letech a jako první začne shazovat někoho, komu by měl být naopak vděčný za všechno, co udělal. Převzal odpovědnost za mého otce, i když ve skutečnosti nemusel. Jenže Luca byl mému otci příliš věrný na to, aby se na jeho úkol vykašlal.

Ignorovala jsem ty varovné pohledy od kluků, kteří mi tak radili, abych okamžitě zařadila zpátečku, a pozorovala, jak se otcovo zamračení prohlubuje. „Nechal jsem tě s Lucou jen pro tvé bezpečí, Allison. Kdybychom zůstali spolu, nepřátele by nám nedali pokoj." Pověděl mi a já bych se snad i začala smát, kdyby mi z jeho slov nebylo takové smutno. „A tuhle předstíranou smrt jsem neutajil dlouho. V našem světě se to rozneslo rychle a nepřátelé po mně okamžitě šli. Snažili se mě vypátrat. Aspoň tebe jsem toho mohl ušetřit." S poslední větou se mu na tváři usadil sotva znatelný, unavený úsměv. Najednou vypadal hrozně vyčerpaně. Nejspíš proto, že vzpomínal, jak bojoval proti nepřátelům, které na sebe nalákal, abychom my měli klidnější život. Přesně tak jeho slova vyzněla.

Začala jsem zrychleně dýchat, abych v sobě usměrnila alespoň trochu vzteku. Jenže to nešlo, tenhle jeho výrok mě nasral neskutečně. „, Čeho jsi mě ušetřil? Myslíš si snad, že jsme bez tebe žili v klidu a bezpečí?" Můj hlas se rozlehl snad do všech koutů tohoto domu. Křičela jsem po něm a nemohla to zastavit ani kdybych chtěla. „Stěhovali jsme se pokaždý, když hrozilo, že nás nepřátelské spolky najdou. Theo umřel, když mu do okna jeho pokoje hodili granát, Holden nás zradil a unesl mě, Elijah nechal zabít polovinu Adrianovi smečky a jeho muže, Luca postřelili! Stalo se tolik špatných věcí, kterým jsi mohl zabránit, kdybys tady pro nás všechny byl, jak se od tebe očekávalo. Jak jsem od tebe čekala já." Položila jsem si dlaň na hruď, která se mi bolestivě stáhla. Měla jsem na krajíčku. Chtělo se mi hrozně brečet. Byla jsem zklamaná, naštvaná, zraněná, vzteklá, ukřivděná. Na srdci jsem toho měla ještě spoustu a byla jsem ráda, že ostatní mlčeli a nechali mě mluvit. Nikomu se úplně nechtělo vstupovat mezi mě a mého otce. Snad jen Luca by to udělal, ale on mě jen držel za ruku, abych věděla, že zůstává při mně, a nechal mě si to s ním vyřídit. „Chtěla jsem svého otce zpátky. Brečela jsem kvůli tobě, truchlila a slýchávala urážky, jak jsem kvůli tomu slabá. Ale mně to bylo jedno, protože jsem tě milovala a tvoje smrt mě zničila. Tobě to ale bylo jedno, celou dobu zbaběle schovával." Zavrtěla jsem nad ním hlavou a první slza mi stekla po tváři. „Když jsem se dozvěděla, že žiješ, házela jsem veškerou vinu na Lucu, protože celou dobu znal pravdu a tajil mi ji tolik let. Ale on dělal jen to, co jsi mu řekl. Protože ti zůstával celou dobu věrný, udělal přesně, co jsi mu řekl, takže teď nám tady netvrď, že selhal, protože jestli tady někdo takový je, jsi to jedině ty." Když jsem dokončila poslední větu, po tváři se mi kutálela jedna slza za druhou. Tiše jsem vzlykla a Luca mi stiskl ruku o něco víc. Cítila jsem na sobě jeho pohled, který jsem mu ale neopětovala.