Pod Jeho Křídly

58. Kapitola

58. Kapitola

***

Allison

Než jsme zastavili před barem, venku začalo pršet. Dešťové kapky hlasitě narážely do střechy auta, což byl vlastně jediný zvuk, který narušoval napjaté ticho mezi námi, zatímco jsme čekali, dokud déšť neustoupí. A já si upřímně přála, aby to nějakou dobu potrvalo. Protože jsem z té představy, že dneska poznám další členy našeho světa, začala být značně nervózní. Snadno se o tom mluvilo, ale když to mělo přijít? Nebyla jsem si jistá, jestli jsem na takový krok připravená, jelikož to byla velká věc, kterou jsem si nemohla dovolit pokazit.

Musela jsem se naučit, jak si získat respekt, nasbírat zkušenosti. V tom měl Adrian naprostou pravdu. Já se ale najednou cítila tak nejistá. Svíral se mi žaludek, potily se mi dlaně a měla jsem chuť oznámit, že vlastně do žádného baru jít nechci. Ale nic jsem neřekla. Místo toho jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zvládneš to!

Ucítila jsem vedle sebe pohyb. Znovu jsem oči otevřela a otočila hlavu k Lucovi, který si z kapsy džín vytáhl cigarety a zapalovač. Naše pohledy se na okamžik střetly, dokud se neodvrátil. Chtěl si zapálit, ale nakonec si to rozmyslel a cigarety se zapalovačem vrátil zpátky. Nebyla jsem si jistá, co ho k tomu přimělo. Jestli Adrianův vražedný výraz nebo ho zkrátka přešla chuť. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela. Spíš mě zaujal Lucův další pohled, který mi věnoval. Pohled plný hněvu, ale taky něčeho jiného, jen jsem nevěděla, co to bylo, protože to dobře skrýval. Ale vztek, to byla jediná emoce, kterou nikdy neměl za potřebí schovávat. A to mě vůbec neuklidnilo, jen tak pro informaci. Byl naštvaný, což nikdy nedopadne dobře... Ne, na následky, které může Lucova výbušná povaha přinést, jsem teď vážně myslet nechtěla.

Tak jsem to byla pro změnu já, kdo oční kontakt přerušil, než jsem stočila pohled k oknu a zahleděla se ven přímo na cíl naší výpravy. Ovšem přes silný déšť bylo téměř nemožné si ho pořádně prohlédnout. Mohla jsem říct jen to, že se rozhodně nebude jednat o malý a skromný podnik. Budova byla poměrné vysoká a v moderním stylu, kterých je tady v Římě jen pár. A taky to vypadalo, že podnik bude opravdu nóbl, jen pro vybrané hosty. což by mě ani nepřekvapilo. Koneckonců... majitelem byl Adrian Del Nero.

Najednou by mě hrozně zajímalo, jak si Adrian bar pojmemoval. Protože od něj bylo možné čekat všechno. Mohlo to být něco povýšeneckého nebo dokonce něco s hlubokým významem. Skoro jsem natiskla tvář na sklo, jak jsem se snažila někde nad dvoukřídlými dveřmi najít název baru, ale nikde jsem ho nespatřila. „Nevidím žádný název." Pronesla jsem a hned si musela odkašlat, jelikož můj hlas zněl chraplavě. Od doby, co jsme nastoupili do auta, tohle bylo poprvé, co jsem promluvila. Nikomu z nás se mluvit nechtělo, atmosféra byla na poklidnou konverzaci příliš napjatá.

Adrian, sedící naproti mně, se pousmál. „To proto, že žádný nemá."

Nakrčila jsem upravené obočí. „Jakto, že tvůj bar nemá název?" Každý bar musí mít název. I kdyby se jmenoval Bar.

A ten úsměv mu na tváři přetrval, možná se i rozšířil, když pokrčil rameny a na vteřinu pohlédl z okna na již zmiňovaný podnik, než mi odpověděl: „Ještě jsem ho nevymyslel. Bar byl připravený k otevření, tak by byla škoda jej nechat zavřený jen z důvodu, že ještě nemá své jméno." Vysvětlil mi, načež jsem chápavě přikývla. „Možná bys mi s tím mohla pomoct?" Navrhnul a já bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to nepřekvapilo. Páni! Potěšilo mě to tak moc jako Lucův nápad, že mu můžu navrhnout místa, kam bychom mohli jet. O něčem rozhodnout nebo mít aspoň možnost se na tom rozhodnutí podílet, to se mi často nestává. Takže jsem si na tom dala záležet a několik návrhů pro Lucu už mám. Chtěla jsem mu to říct dneska po tréninku, ale bohužel to nevyšlo, jak jsem si představovala.