Pod Jeho Křídly

68. Kapitola

68. Kapitola

***

Allison

Poznala jsem, že mě jeho oči sledují, sotva jsem se začala probouzet ze spánku. A přestože jsem ještě tak trochu byla jednou nohou v říši snů, nemohla jsem ten jeho pohled, kterým zkoumal pravděpodobně každý detail mé tváře, na sobě cítit zřetelněji. Mohla bych to přirovnat k fyzickému doteku, který bych od něj vůbec neodmítla, jen tak mimochodem. Neměla jsem představu, jak dlouho mě už pozoroval, ale věděla jsem, že to nebylo poprvé. Už několikrát jsem ho při tom přistihla, ovšem nikdy jsem mu nedala najevo, že jsem vzhůru, protože jsem ho asi nechtěla vyrušit. I když jsem to byla já, koho takhle skoro každé ráno pozoroval, měla jsem takový pocit, že to byla jeho soukromá věc, do které bych mu neměla vstupovat. A chtěla jsem se toho držet a nechat ho při tom, že spím, i dneska. Jenže mě přemohla zvědavost. Jaké emoce má při téhle činnosti vepsané ve tváři? Dlouho jsem si kladla tuhle otázku. A dnes jsem na ní taky chtěla dostat odpověď.

Otevřela jsem oči a vůbec mě nepřekvapilo, že jsem jako první v jeho krásném obličeji zahlédla kruhy pod očima a celkově velikou únavu. V noci toho moc nenaspal, pořád se převaloval a já nemusela být génius, abych poznala, kvůli čemu to bylo. Elijah Henderson. Dělá si kvůli němu velký starosti a mně se to ani trochu nelíbí. Jsou to tři dny, co mi Luca prozradil, že má Elijah namířeno do Švýcarska. A já přísahám, že při tom vypadal mnohem klidněji než včera, když jsme se od Adriana dozvěděli, že Elijah opustil Evropu. Nechápala jsem to. Oba dva z toho byli docela dost mimo, nikdo netušil, co má Elijah v plánu, nebo jestli vůbec nějaký plány má. Já měla svojí nevinnou teorii o tom, že se ve Španělsku a potom ve Švýcarsku stavil kvůli známým, když jsou ty Vánoce. Luca mi sám řekl, že má ve Španělsku dobrého přítele. Ale nikomu jsem to samozřejmě neřekla, protože jsem nestála o další poučení, že jsem tak příšerně naivní. A ano, taky to znělo trochu zvláštně, uznávám, ale mohla to být pravda. Možná je psychopat, ale nakonec je to pořád taky jenom člověk, co nejspíš slaví tyhle svátky jako každý jiný. Ale to bylo už stejně jedno. Hlavní bylo, že odjel pryč. Daleko. Jenže Luca ani Adrian to neviděli tak jako já. Zatímco mně se ulevilo, oni ještě aktivněji za tím hledali něco, co tam ani být nemuselo. Luca se příliš snažil zjistit o Elijahově krátkém pobytu v Evropě víc, ale Adrian už toho taky měl plný zuby, takže včerejší večer neskončil úplně nejlíp. A já mohla říct, že jsem byla ráda, že se ti dva navzájem nepozabíjeli.

Nicméně. Je tu nový den, ten nejdůležitější, a já se pomalu, ale jistě začínám usmívat. Protože dneska jsou Vánoce! Jsem natěšená jak malý dítě a mám sto chutí na Lucu skočit a umačkat ho, jenže to raději neudělám. Už se neusmívám a hledím do tváře svého ochránce, která nadšeně nevypadá ani trochu. V jeho očích jsem viděla kromě únavy jen prázdno. A nebudu lhát. Přepadl mě pocit zklamání, že jsem v jeho tváři nenašla nic neobvyklého. Něco speciálního. Dnešní den jsem si ale nechtěla ničím kazit, a tak jsem na to nemyslela.

Ale zakrýt jsem to asi úplně nedokázala, protože Luca ke mně natáhl ruku, kloubky prstů mě pohladil po tváři a ranním chraplákem se tiše zeptal: „Co se děje?" A jak jsem se na něj neustále dívala, zeptala jsem se sama sebe, jestli je vůbec možné takhle vypadat. Protože tenhle chlap byl neskutečně krásný. Jednodenní strniště, na které jsem si mohla sáhnout, oči, které se dívaly jen na mě, srdcovité rty, které bych si přivlastnila. Byl dokonalý. A moje tělo začalo reagovat jen při pohledu na něj. Krev se mi nahrnula do tváří a silně jsem stiskla spodní ret mezi zuby, čímž jsem Lucovi nejspíš prozradila, co se se mnou děje. Protože jeho živé oko nabralo tmavý odstín a já najednou hrozně chtěla, aby se mě dotknul.