Pod Jeho Křídly

45. Kapitola

45. Kapitola

***

Allison

Co to je? Slyšela jsem zvláštní hučení, ale nemohla jsem se na to dostatečně soustředit, abych poznala, co je zdrojem toho hluku. Víc jsem se totiž zaměřila na příšernou bolest hlavy a nepříjemný tlak v uších. Proč se mi to děje? Chtěla jsem si promnout spánky, ale jakmile jsem se pokusila zvednout ruce, moje zápěstí byly jako v ohni. Nemohla jsem je dát od sebe, stejně jako kotníky u nohou. Jako bych je měla svázané...

Tahle myšlenka mě natolik vyděsila, že jsem se přinutila pomalu otevřít oči, i když to bylo hodně těžké. Do očí mi skrz okno narážely sluneční paprsky. Zamžourala jsem a odvrátila se od otravného světla. Můj zrak byl rozmazaný, chvilku mi trvalo, než se mi podařilo zaostřit. Zahlédla jsem koženou sedačku, minibar, stolek a několik malých oken, skrz které jsem viděla, jak letíme mezi mraky. Jsem v letadle. Proč jsem sakra v letadle? A proč tu nikdo jiný není? I přes bolest hlavy jsem usilovně přemýšlela, jak jsem se sem dostala.

Moje oči spočinuly na stolku přede mnou, na kterém byla postavena sklenička s nějakým alkoholem. Možná bych chvilku uvažovala nad tím, kdo by tady se mnou mohl být, ale já poznala jeho bundu odloženou na sedadle naproti mému. A bolest hlavy ještě zesílila, protože se začala vracet jedna vzpomínka za druhou, až jsem se dostala k té hlavní. Holden mě unesl, to on nás zradil.

„Jak se cítíš?" Zaslechla jsem jeho hlas a o vteřinu později se objevil v mém zorném poli se skleničkou vody v ruce. „Napij se." Pobídl mě a chtěl mi okraj sklenice přiložit ke rtům, ale já se odvrátila. Sice jsem měla hroznou žízeň, nemohla jsem však věřit tomu, že je to skutečně jen voda.

Povzdechl si, odložil sklenku na stolek a sedl si naproti mně. Zabodla jsem do něj modré oči a věnovala mu zhnusený pohled. Jenže mi to vydrželo jen krátce. Selhala jsem a místo toho mě v očích začaly pálit slzy, protože mě bolel fakt, že jsem se dívala na člověka, kterého jsem měla ráda. U kterého bych takový podraz nikdy nečekala. „Nedívej se na mě tak," zamumlal a já si všimla, jak nepříjemně se pomrvil. Vadilo mu to. Měl snad výčitky? Hloupě jsem doufala, že ano. „Allison." Oslovil mě a natáhl ruku k mé tváři, nejspíš proto, aby mi z tváří setřel slzy. Nebo aby mě uhodil. Netušila jsem, co od něj čekat.

„Nedotýkej se mě!" Vyjekla jsem a zabořila se hlouběji do sedadla. Bála jsem se ho, nechtěla jsem, aby na mě tenhle Holden sahal. Při tom manévru se nějakým způsobem provaz kolem mých zápěstí utáhl. Bolestivě jsem sykla a Holden rychle ruku odtáhl. Moje reakce ho očividně zarazila. A nejspíš jej i trochu naštvala. Sáhl po skleničce a vypil zbytek alkoholu, jako by se tím měl uklidnit. Holden, kterého jsem znala, nikdy nepil. „Jak jsi mohl, Holdene? Věřila jsem ti. Luca ti věřil. Byl jsi jeho přítel a tys ho tak hnusně zradil." Slova mi z úst vyšla téměř sama. Mluvit se mi s ním vážně nechtělo, ale měla jsem pár slov na srdci a ty zkrátka musel znát.

Odfrkl si a povytáhl na mě obočí. „Přítel? Plnil jsem jeho rozkazy, všechno, co po mně kdy chtěl. A jak se mnou na oplátku jednal? Jako s kusem hovna," vyprskl naštvaně.

Kdybych neměla svázaný ruce, za tahle slova bych mu vlepila facku. „Mluvíš, jako bys Lucu vůbec neznal. A přitom víš moc dobře, že si vážil všeho, co jsi pro něj udělal. Víš to, Holdene!" Luca ho měl rád, a i když to nahlas nikdy neřekl, já jsem pokaždé viděla ten vděk v jeho očích, který patřil pouze Holdenovi za všechno, co pro Lucu udělal.

Holdenův výraz potemněl, když se ke mně naklonil. „Proč se ho furt zastáváš? Choval se k tobě jak ke služce, byl na tebe hnusnej, všechno ti zakazoval, tak jak můžeš..." Najednou se zarazil a jeho pohled do mých očí se zdál být ještě víc intenzivní. „Počkej, to snad nemyslíš vážně?" zeptal se a zadkem dopadl zpět na sedadlo.