Pod Jeho Křídly

53. Kapitola

53. Kapitola

***

Allison

„Michaeli, prosím, mluv se mnou." Zkusila jsem to znovu. Nic. Žádná reakce. Už jsem z toho byla zoufalá a v mém hlase to bylo znát. Michael to věděl, ale stejně to s ním nic neudělalo. A možná to mě přivedlo k rozhodnutí, že bude nejlepší jej pro teď nechat být. Snažila jsem se s ním navázat konverzaci od doby, co jsme nastoupili do letadla, ale on mě pokaždé ignoroval. Už jsem se ho nechtěla dál doprošovat, protože to stejně k ničemu nebylo.

Cítil se ublíženě, čemuž jsem tak nějak rozuměla. Nemohl pochopit, proč jsem s Lucovým rozhodnutím souhlasila. Nebo to spíš nedokázal přijmout? Michael je můj nejlepší kamarád, vím, jaký je, znám ho. A on zná mě stejně tak - dost dobře na to, aby ten hlavní důvod mého rozhodní poznal. Že mi jde jen o to, abych ochránila svoji rodinu. Musel to poznat, ale nechtěl to přijmout. Protože taky jsem si byla jistá tím, sakra, jak já tomu věřila, že kdyby byl na mém místě, rozhodnul by se stejně. Jenže problém byl v tom, že on se asi nechtěl podívat na celou situaci z mého pohledu. Radši na mě bude naštvaný, než aby mi řekl, že moje rozhodnutí odjet s Lucou pryč chápe. Že mi rozumí a že se na mě nezlobí.

Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a pohled stočila k oknu. Bohužel žádný výhled mezi mraky mě nečekal. Noční lety jsem neměla moc ráda právě proto, že si žádný výhled užít nemůžete. Nic není vidět. Snad jediné, co jsem mohla spatřit, byla moje unavená tvář. Svůj odraz jsem v tom okně viděla pro změnu až moc dobře. Ty kruhy pod očima byly příšerné. Asi bych měla spát.

Ale to nebylo tak jednoduché. Usnout vedle naštvaného Michaela bych ještě zvládla, ale pak tu byl Adrian se svým nevlastním bratrem, jehož pohled byl na mně upřený docela často. A ten pohled byl až bolestivě nesnesitelný. Oba dva seděli naproti nám. Adrian Lucovi často něco povídal, ten mu občas odpověděl, ale většinou ho ignoroval, přesně jak má ve zvyku. Upřímně bych byla radši, kdyby mu věnoval celou svoji pozornost, protože i když si to ani neuvědomuje, čím déle se na mě dívá a čím déle ten spalující pohled vnímám, tím víc myslím na pocit zklamání z našeho setkání, který se tak moc snažím potlačit.

Přísahám, že kdybych mohla, sednu si jinam. Ale nejenže by mi to můj ochránce asi nedovolil, letadlo též bylo plné členů spolku Assidio a psi ke všemu leželi rozvalení v uličce. Nebylo kam jít. Ani u Tysona, Ethana, Erica a Noaha bych místo nenašla. Seděli někde vzadu, neměla jsem tušení kde, ale stejně jsem měla takový pocit, že u nich nejsem vítaná. Hlavně u Ethana.

Nepatrně jsem sebou trhla, když si Adrian odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Stočila jsem k němu zrak a všimla si, že mu na tváři pohrává laskavý úsměv. „Večeři by měli přinést každou chvíli." Oznámil a celým letadlem se rozlehlo spokojené zamručení. Všichni už měli hlad. Dokonce i psi zpozorněli a já se musela usmát na Jaxe, jednoho z dobrmanů, který si sednul k Adrianovi a nechal se od něj drbat za uchem. V modrých očích jeho majitele se kromě štěstí objevila i nesmírná úleva, která se přenesla i na mě. Ať si je na mě Michael naštvaný, to samý Ethan, ať se Luca chová... jako Luca. Není to podstatné. Hlavní je, že jsou všichni v pořádku. Hned jsem se cítila o něco lépe.

Jenže to mi mělo vydržet jen krátce. Za pár minut jsem zahlédla, jak se k nám blíží dvě letušky s vozíkem tlačícím jej před sebou. Psi vstali, aby nepřekáželi v cestě, Michael si málem vykroutil krk, aby se podíval, co k jídlu bude a mně hlavou projela nepříjemná vzpomínka. A z mých úst nekontrolovatelně vyletělo: „A co když řeknu, že nemám hlad?" Sotva jsem se zeptala, hned jsem to chtěla vzít zpět. Sakra! Tohle znělo opravdu, ale opravdu pitomě. Což si zjevně mysleli všichni tři. Ano, i Michaela moje otázka přiměla se na mě podívat. Jejich zamračené pohledy upřené na moji maličkost mě donutily sklopit zrak na svoje ruce. Obzvlášť Lucův výraz, který byl téměř nesnesitelný a který jsem ze všech vnímala nejvíc.