Pod Jeho Křídly

32. Kapitola

32. Kapitola

***

Allison

Srdce se mi zastavilo pokaždé, když jsem zaslechla výstřel. Krčila jsem se za Range Roverem a nespouštěla pohled z Lucy, jež se ode mě vzdálil, aby mohl po našich nepřátelích střílet, ale zase ne moc daleko, aby mě měl stále na očích.

Chtěla jsem klukům pomoct, ale dostala jsem příkaz nehnout se z místa. A já věděla, že tak jim pomůžu nejlépe. Když se nebudu nikde motat. Snažila jsem se najít Tysona s Michaelem, abych měla jistotu, že jsou v pořádku. Ale nikde jsem je nezahlédla. Stejně jako Adriana, ale ten mě nějak extra nezajímal.

Najednou střela proletěla kousek ode mě a já zděšeně vykřikla. „Allison!" Luca se rychle přesunul ke mně a podíval se, jestli jsem v pohodě. Když viděl, že jo, kývnul na dveře Rovera. „Sedni si dozadu, musíme odsud vypadnout!"

Neváhala jsem ani vteřinu. Otevřela jsem a rychle nasedla do auta. Luca si sedl za volant, nastartoval a já zahlédla, jak se k nám blíží Adrian. A taky jsem zahlédla asi pět mužů v kuklách, co nám začali střílet na auto. „Chceš ho vzít s sebou?" Viděla jsem, že na něj Luca čeká, ale nechápala jsem proč. Chtěl ho zabít a teď mu zachraňuje život?

Luca mi neodpověděl a jakmile Adrian naskočil do auta, dupl na plyn. „Věděl jsem, že mě v tom nenecháš." Pronesl Adrian směrem k Lucovi, načež jsem se na něj zamračila.

„Zavři hubu." Utnul ho Luca. Střely narážely do neprůstřelných oken, zatímco jsme se vzdalovali od pláže. Otočila jsem se dozadu a srdce mi málem vyletělo z hrudi. Tyson s Michaelem! V tom zmatku jsem na ně ani nepomyslela.

„Luco, a co kluci?" Vyjekla jsem, ale Luca dělal, jako by mě neslyšel, což mě jen podráždilo. „Luco!"

„Zvládnou to, Allison! Nemůžem se zdržovat." Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme jen tak odjeli bez nich. A ještě víc nemůžu uvěřit tomu, že Lucovi to je zjevně jedno.

„A kvůli němu si se zdržet mohl?" Ukázala jsem na Adriana, který se snažil narovnat si svůj zmačkaný oblek. „Vždyť ho nesnášíš!"

„Allison!" Zařval můj ochránce a naše oči se střetly ve zpětném zrcátku. „Michael s Tysonem se z toho dostanou a už konečně sklapni."

Nevěřícně jsem zalapala po dechu. Neuvěřitelný. Adrian se na mě otočil a mně bylo nepříjemné, že mě propaloval zářivě modrýma očima. „Tak krásná, ale velmi zranitelná. Tvoje city tě oslabují, principessa. V tomhle světě je to hodně nebezpečné." Mrkl na mě a otočil se zpět dopředu. Jestli mi ještě jednou řekne principessa, asi mu něco udělám.

Nad jeho slovy jsem si musela odfrknout. Mluví úplně jako Luca. „Je vidět, že jste příbuzný." S tím jsem se opřela do sedadla, vypustila z hlavy Lucu i Adriana, a modlila se ke všem Bohům, aby z toho Michael s Tysonem vyvázli v pořádku.

Jeli jsme v tichosti zhruba dvacet minut. Atmosféra by se mezi námi dala krájet. Luca si občas pro sebe řekl pár nadávek, věděla jsem, že byl na sebe naštvaný, že nic nepoznal. Není to jeho vina, ale rozhodně ho nehodlám litovat. Já sama jsem teď na něj naštvaná kvůli klukům.

Najednou Lucovi začal vyzvánět mobil. Zpozorněla jsem a sledovala, jak se Luca dívá na jméno volajícího. „To je MIchael, vezmi to, Allison, a dej to nahlas." Podal mi telefon a já hovor okamžitě přijala.

„Mikey? Jsi v pořádku? A co Tyson?" Vyhrkla jsem.

Ze srdce mi spadl obrovský balvan, když jsem uslyšela hlas svého kamaráda. „Jsem v pohodě, ale Tyson to schytal do zad. Někdo mu to musí ošetřit." Panebože.