Pod Jeho Křídly

35. Kapitola

35. Kapitola

***

Allison

Stačilo vyjít před dům a uslyšela jsem štěkot Adrianových psů. Usmála jsem se a rozešla se směrem odkud štěkot přicházel, aniž bych čekala na ty dva. Hrozně jsem se na psy těšila a chtěla jsem u nich být co nejdřív. Jenže mi to nebylo dopřáno. „Allison!" Zvolal za mnou Luca a já se k němu s povzdechem otočila. Gestem ruky mi naznačil, abych na ně počkala. Potlačila jsem chuť protočit oči, ale otrávenému výrazu zabránit nedokázala. Vždyť ti psi mají kotce hned za rohem, jak řekl Adrian. To tam vážně nemůžu jít sama? Zamračila jsem se na svého ochránce, když ke mně se svým nevlastním bratrem konečně přišel. Oplatil mi to stejným způsobem. Jen několikanásobně děsivějším. „Kolikrát ti budu říkat, že se máš držet u mě? Čoklové ti nikam nezdrhnou, tak se zklidni." Peskoval mě jak malé dítě.

Chtěla jsem mu něco odseknout, ale Luca byl z nějakého důvodu už tak dost naštvaný, a já se upřímně bála, že bych mu svým drzým chováním dala důvod, proč mi návštěvu kotce nakonec zakázat. Tak jsem radši přikývla, aby byl klid. Ale když Lucův nebezpečný výraz trochu povolil, musel se do toho vložit Adrian. „Proč by nemohla jít napřed? Vždyť je to jen kousek."

Luca po něm střelil pohledem a snažil se tvářit vražedně. Ale já si všimla, jak znejistěl. Jako by mu došlo, že je opravdu absurdní zakázat mi jít napřed, když kotce jsou od nás zhruba padesát metrů. Moc ráda bych s Adrianem v tomhle souhlasila a možná bych to řekla i nahlas, ale nemohla jsem. Ne když Luca semkl rty do přímé linky a vrátil pohled ke mně s otázkou vepsanou v živém oku. Na okamžik mě to zmátlo, ale pak jsem pochopila, jak by ta otázka zněla.

Proto jsem s Adrianem souhlasit nemohla. „Ne to je dobrý. Luca má pravdu, smečka mi nikam neuteče." Pousmála jsem se, nad čímž Adrian zavrtěl hlavou a něco si italsky zamumlal pod vousy. Vrátila jsem zrak ke svému ochránci a úsměv mi trochu poklesl, když jsem z jeho výrazu poznala, jak je překvapený. Jako by to ode mě nečekal. Myslel si snad, že ho s radostí zradím a postavím se na stranu Adriana? Zrada je možná silné slovo, ale já bych se jako zrádce cítila. Obzvlášť po té nevyřčené otázce: Vážně s ním budeš souhlasit?

Nikdo už nic neřekl, tak jsme dál pokračovali po dlažděné cestě, dokud jsem téměř nevypískla radostí, když jsem za rohem Adrianova domu spatřila řadu dvanácti kotců. Štěkot psů nabral na intenzitě a já se s obrovským, možná trochu děsivým úsměvem, otočila k Adrianovi. „Jaká plemena chováš?" Pořád jsme od kotců byli dost daleko a já tak pořádně na psy neviděla.

Šibalsky na mě mrknul. „Proč si to nezjistíš sama, principessa?" A hlavou kývnul ke kotcům.

Stočila jsem zrak k Lucovi a napjatě čekala, jestli mě pustí. Na vteřinu zaváhal, ale nakonec přikývl a já se ihned rozběhla za zdrojem neustále hlasitějšího štěkotu. Možná jsem za sebou ještě zaslechla, jak si Luca s Adrianem něco říkají, ale kvůli tomu jsem nezastavila. Na to jsem byla příliš natěšená.

Zastavila jsem se až před prvním kotcem a ani jsem se nemusela podívat na jmenovku, která byla připevněná v levém horním rohu. S tímhle ovčákem jsme už poznali. Chase skákal, štěkal a vrtěl ocasem jako šílenej pes. Tak moc toužil po tom, aby ho někdo podrbal za uchem. Prostrčila jsem ruku skrz příčky a rozesmála se, protože mi Chase olízl ruku a čenichem do ní začal strkat, abych ho konečně začala hladit. Učinila jsem tak a ostatní psi začali štěkat ještě hlasitěji, jako by na mě volali, abych jim taky přišla věnovat pořádné podrbáníčko.