Pod Jeho Křídly

67. Kapitola

67. Kapitola

***

Luca

Svalil jsem se do křesla v Adrianově pracovně, a přitom zaznamenal jeho napjatý výraz. Abych byl upřímnej, znervóznilo mě to víc, než jsem předpokládal. Nebyl jsem si jistej, o čem chce se mnou konkrétně mluvit, ale věděl jsem, čeho se to týkalo. A měl jsem z toho už zasraný nervy. Potlačil jsem náhlou chuť promnout si spánky, abych aspoň trochu ulevil tlaku v hlavě, který se od rána spolu s tím návalem informací, kterými mě Adrian zavalil, nepříjemně stupňuje.

Dosud bylo všechno fajn, troufám si dokonce říct, že to bylo skvělý. Byl jsem s Allison, která zase ráda trávila čas se mnou, a to mě těšilo. Nic jinýho jsem nepotřeboval. Ovšem dneska ráno si mě Adrian vyžádal ve svý kanceláři a celý to musel posrat. S největší radostí jsem se mu na nějakou žádost chtěl vykašlat, protože jsem ještě ležel s Allison v posteli a nikam se mi nechtělo. Jenže podle jeho slov to bylo akutní, což jsem prostě nemohl ignorovat.

Takže jsem neochotně nechal Allison v posteli samotnou, a přestože jsem neměl z toho, co Adrian po mně bude chtít, dobrej pocit, pořád jsem měl na tváři ten debilní úsměv, kterej jsem poslední týdny nedokázal nijak ovládat. Ale sotva jsem se dostal za Adrianem, kterej mi seriózně oznámil, že se od důvěryhodnýho zdroje dozvěděl, že Elijah Henderson byl viděn včera odpoledne ve Španělsku, ten úsměv mi z ksichtu zmizel kurva rychle. Tvrdil, že netuší, co tam přesně Elijah dělá, ale vzhledem k tomu, že ve Španělsku žije jeho dlouholetý přítel a spojenec Vito Estrada, měli jsem oba celkem jasnou představu, proč tam je. Bylo evidentní, že se Elijah Allison jen tak nevzdá, jen jsem nečekal, že se do plánů, jak ji znovu dostat, pustí tak rychle.

A přestože jsme neměli stoprocentní jistotu, že Elijah něco plánuje, okamžitě jsme začali řešit, co podnikneme. Jenže jsme nedošli k žádnýmu rozumnýmu závěru. Byl jsem příliš rozrušenej na to, abych racionálně uvažoval. Do toho mě Adrian sral s tím, abych to řekl Allison, to jsem ale hned zavrhnul, protože jsem ji s tím nechtěl dělat starosti. Následně mi řekl, že jsem idiot a že zavolá svým přátelům, kteří by nám mohli pomoct a dá mi vědět, kdyby se něco dozvěděl.

A jak jsem ho, tak poslouchal, to jeho plánování, hezky krok za krokem, připadal jsem si fakt bezmocnej, protože jsem prostě neměl kontakty, na který bych mohl tak spoléhat, abych od nich zjišťoval, co se děje v okolním světě. A i když mě s tím Adrian trochu sral, nemohl jsem popřít fakt, že si vážím všeho, co pro nás, pro Allison, dělal. Ne že bych mu to někdy řekl.

„Takže co?" Vypálil na mě netrpělivě a já překvapeně zamrkal. Netušil jsem, jestli předtím něco říkal, ale podle toho, jak naštvaně se tvářil, tak asi ano. „Hodláš jí to vůbec říct?" zeptal se s povytaženým obočím.

A já si povzdechl. Dobře jsem věděl, o čem mluví, jen jsem nechápal, proč to zase vytahuje. „Jasně, že jo, ty debile. Jen jsem..." Odmlčel jsem se, protože jsem netušil, jak to dokončit bez toho, abych zněl jako naprostej kretén.

„Jen jsi příliš velkej zbabělec." Dokončil za mě a na jeho zarostlé tváři se začal tvořit ten jeho slavnej úšklebek, kterej mě dokáže spolehlivě nasrat.

Silně jsem zaťal pěsti a hrubě zavrčel: „Neser mě. Dobře víš, proč jí o tom prozatím nebudu říkat." Před několika hodinama jsem s ním tuhle věc už řešil, do prdele. Vážně mě s tím chce zase provokovat?

Adrian vidí, že mě začíná nasírat, a tak obezřetně přikývne. „Protože ji nechceš znepokojovat. Samozřejmě to chápu, ale je to od tebe vážně pošetilý. Měla by vědět, co se děje." Zkoušel na mě mluvit mírnějším tónem a čekal na moji odezvu.