Pod Jeho Křídly

65. Kapitola

65. Kapitola

***

Allison

Ani se na Lucu nepotřebuju podívat, abych věděla, že zuří. A to pořádně. Slyším, jak se jeho dech výrazně zrychluje a moji ruku ve svém sevření až bolestivě drtí. Nehodlám jej ale pustit, protože mám pocit, že by tak zahodil veškeré racionální důvody, které ho drží na místě, a bez zaváhání by si to vykročil k Lucii, jejíž tvář je vyplněná zlomyslným úšklebkem. Nemá tušení, s čím si zahrává. A přestože jsem byla přesvědčená o tom, že by jí Luca fyzicky rozhodně nenapadl, dal by ji najevo hezky po svém, co si myslí o překrucování jeho pravidel a příkazů.

Očima jsem se zaměřila na Amaliu, kterou z neustálého vzlykání musí bolet hlava, abych zjistila, jaké emoce v její tváři po přiznání její matky, pobývají. A jsem ráda, když uvidím, že je stejně překvapená jako Valeria. Evidentně ani jedna neměla o plánech té šklebící se potvory nejmenší tušení. Amalia popotáhla a setřela si slzy z tváří. Pocítila jsem lítost. Jako správná kamarádka bych měla jít za ní a obejmout jí, jenže se nedokážu ani na krok hnout od Lucy. Hrubě ji obvinil z docela vážné věci, ale nemůžu se za něj na to zlobit. Vlastně mám pocit, že se na něj nedokážu zlobit za nic. Momentálně ho až příliš zbožňuju. Na včerejší noc nikdy nezapomenu.

Vrátila jsem pozornost ke svému ochránci, jenž vedle mě vzteky vibroval a začal pouštět moji ruku, aby udělal něco, co mu určitě nemůžu dovolit. Proto jsem jeho dlaň stiskla pevněji a když jsem od něj schytala podmračený pohled, otočila jsem se čelem k Lucii a protrhla dosud panoucí ticho. „Proč jste to udělala?" zeptala jsem se ostře a pohledy ostatních se zabodnou do jmenované, která si z toho ovšem nic nedělá, odkládá klíč od mého pokoje na stůl a vyrovnaným hlasem odpoví: „Protože jsem viděla, jak s tebou jednal. A nelíbilo se mi to."

Její slova mě zanechávají ještě víc zmatenou. „Nic vám do toho není." Od prvního okamžiku se tváří, jako by ji moje přítomnost hrozně štvala. Proto nechápu, proč by se zdánlivě snažila mi takhle pomoct.

Měla jsem pocit, že už necítím prsty. Lucův stisk začínal být smrtící a já se obávala, že je to otázka vteřin, dokud nepřijde o nervy. „Může vám bejt u prdele, jak s ní jednám! Laskavě se do nás neserte!" Zařval a Amalia sebou vyděšeně trhla. Znovu se rozbrečela. Chtěla bych jít za ní. Můj ochránce ale běsnil a já ho potřebovala uklidnit, protože jsem byla docela nesvá z toho, co všechno je schopný udělat, pokud by ztratil kontrolu.

„Přestaň hulákat, Luco, ničemu tím nepomůžeš." Valeria Lucu přísně okřikla, ale on si jí nevšímal. Poznala jsem a taky ocenila, že se sám snažil uklidnit. Jenže napomínající tón hlasu jeho nevlastní matky mu zrovna nepřispíval.

Zvedla jsem k němu volnou ruku a položila mu ji na hruď. Pohledem zabloudil k mé tváři. Ani jeden z nás nic neříkal. Nebylo potřeba. Dobře věděl, co po něm chci. Usmála jsem se na něj, když se jeho dech začal zklidňovat a on vypadal o něco uvolněněji. Usměju se ještě víc, mám radost, že to zabralo. Pustil moji ruku a ochranářsky mě bral kolem pasu, tisknul mě k sobě, přičemž věnoval Lucii varovný pohled.

Ohlédla jsem se přes rameno na zmíněnou ženu a taky se na ní zamračila. „Luca má pravdu, nestarejte se o něco, co vám může být úplně jedno." Souhlasila jsem s mým ochráncem, ačkoliv jsem si dobře uvědomovala, že kdyby mi ty dveře neotevřela, nedostala bych se na zápas, a tak by nejspíš nic nevedlo k tomu, co se večer mezi námi stalo. Nad tím ale teď nemůžu polemizovat.

Lucia bezstarostně pokrčila rameny, jako by jí to ve výsledku bylo úplně jedno. „Jenom jsem ti chtěla pomoct." Usmála se na mě, ale já nevěřila, že šlo o upřímný úsměv. „Nemohl ti to zakázat. Pokud jsi chtěla jít na zápas, neměl právo tě zamykat v pokoji. Pokud vím, takhle by obyčejní bodyguardi jednat neměli. A on s tebou očividně jedná tak, jak mu to zrovna vyhovuje. Dokonce si troufám tvrdit, že se neobtěžuje brát ohled na to, jak se kvůli tomu cítíš, nemám pravdu?" Provokovala a já najednou viděla rudě. Co si to dovoluje? Luca se vedle mě začínal třást vzteky. Pouští mě a vyráží za tou mrchou.