Pod Jeho Křídly

49. Kapitola

49. Kapitola

***

Luca

„No to mě poser." Jako první se vyjádřil Tyson a já bych řekl, že to svými slovy celkem vystihl. Protože ze mě by vypadlo úplně to samý, kdybych nezapomněl, jak se kurva vůbec mluví, jakmile jsme přijeli na letiště. Několik aut zastavilo přímo u letadla, u kterýho čekalo minimální čtyřicet dalších Adrianových chlapů. Fakt jsem nečekal, že jich sežene tolik. Nebo spíš, že bude ochotnej mi jich tolik půjčit. I s těmi chlapy, co dorazili do Adrianova domu hned potom, co Allison... unesli, to bylo dohromady kolem šedesáti mužů. Do hajzlu. Já ani Adrian jsme neměli tušení, co všechno nás v Indii čeká, takže tolik lidí z jeho spolku nám samozřejmě mohlo pomoct. Ale na druhou stranu to mohla bejt pro mýho nevlastního bratra velká ztráta, kdyby se cokoliv posralo. Takže na závěr, dost to pro mě dost znamenalo.

Dávalo mi to naději, kterou jsem zatraceně potřeboval. Tahle akce rozhodně byla velkej risk a já měl z toho zasraný nervy. Ale bylo nás hodně. Na takovej vpád ozbrojených chlapů nebude Elijah připravenej. Tím jsem si byl jistej.

Stočil jsem pohled k Adrianovi, když otevřel dveře dodávky, kterou nechal přepravit svoje psy. „Pojďte ke mně." Mumlal na ně s přihlouplým úsměvem na tváři, zatímco jeden po druhým lezli z auta. Za chvíli kolem nás běhala celá smečka. Jen jsem neviděl tu březí fenu, Elsu, tu zjevně Adrian nechal doma.

Nicméně. Ten pocit vděku vůči Adrianovi se zase o něco rozšířil, jak jsem je, tak sledoval. Ale nahlas jsem to pochopitelně neřekl. Místo toho jsem se sotva viditelně usmál, ale Adrian to přesto poznal. Jeho ruka, co mi stiskla rameno, jeho odhodlanej výraz, když se na mě podíval. Kývl hlavou, jako by mi říkal 'není za co' a potom se vyrovnaným krokem rozešel k letadlu. Psi ho následovali a členové jeho spolku se mu téměř uklonili, nad čímž jsem převrátil oči a vyrazil za ním.

Po prostoru letadla jsem se zrovna nerozhlížel a hned zapadl na sedadlo u okna. Vedle mě neskončil nikdo jinej než Adrian a naproti si sedli Michael s Tysonem. Na něj jsem byl stále trochu nasranej, ale pořád je to lepší společník než Ethan. Ten spolu s Ericem a Noah zmizeli někde vzadu. Než všichni nastoupili, zabralo to podle mě až příliš času. Byl jsem kurevsky nervní a nedokázal si představit, jak přežiju celých sedm hodin letu. Sedm zasranejch hodin.

„Až se s principessa vrátíme, navrhuju dál zůstat v mém domě. Moji chlapi tam též zůstanou, nehrozí, že by se cokoliv stalo." Prohlásil Adrian, kterej drbal na hlavě jednoho z dobrmanů, a já souhlasně kývl, aniž bych se na něj podíval. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně, což Michael s Tysonem moc dobře věděli. Proto jsem od nich schytal dva zmatený a trochu i nasraný pohledy. No a co. Nepotřebuju, aby Adrian věděl o tom, že chci s Allison zmizet od všech pryč. Už aby to bylo. Protože i když jsem si vážil toho, co Adrian dělal, taky jsem nebyl úplnej kretén a věděl jsem, že i jemu jde o Allison a rád by ji mě pod svojí střechou. Takže jsem si nebyl jistej, jak by se zachoval, kdyby se o mých úmyslech dozvěděl dřív, než Allison zachráníme. To už mi pak bude u prdele.

Letadlo vzlétlo a na mě už nikdo nepromluvil. Zíral jsem z okna a nechal se unášet vlastními myšlenkami. Což by mohlo bejt fajn, kdyby nebyly tak na hovno. Co když bude ze mě zklamaná, že jsem ji neochránil? Pořád jsem to měl v hlavě a nemohl se toho zbavit. Nevěděl jsem, co bych v tu chvíli dělal. Nikdy jsem ji nechtěl zklamat, nedával jsem to moc najevo, ale záleželo mi na tom. O to otravnější byl ten svíravý pocit v hrudi, kterej mi taky nedal spát a... Do píči. Na tohle teď nemám. Zvedl jsem se došel se posilnit nějakým chlastem. A fakt jsem doufal, že mi potom ta cesta uteče rychleji. Protože čím dřív uteče, tím dřív budu u ní.