Pod Jeho Křídly

71. Kapitola

71. Kapitola

***

Allison

Kdyby na zem dopadl špendlík, určitě bychom to slyšeli. Až takové ticho nastalo v mém pokoji, sotva Tyson ta slova vyslovil. Nikdo ani nepípnul a já si říkala, že by to poklidné ticho mohlo působit i příjemně, kdyby se mi momentálně nerozpadal celý svět před očima. Nemusela jsem se podívat na Noaha s Michaelem, abych měla představu o tom, co museli prožívat. Snažili se proplout vlastními myšlenkami podobně jako já. Ale vážně jsem doufala, že na tom nejsou úplně stejně. Nepřála bych jim to. Protože v mé hlavě? Tak v té se spustil šílený chaos.

Tvůj otec žije! Ta tři slova na mě útočila ze všech stran. Je naživu! Tvůj otec žije! Jako by mi je někdo neustále hučel do ucha. Chtěla jsem, aby to přestalo. Žije! Tvůj otec žije! Zacpala jsem si uši a byla ráda za to, že sedím, protože jsem si nevěřila, že to zvládnu ustát. Srdce mi nepravidelně bušilo do hrudi, oči jsem ani na vteřinu neodtrhla od Tysona, jako bych čekala na další slova. Aby mi řekl, že jsem špatně slyšela. Aby mi řekl, že to nemyslel vážně. Protože já to brát seriózně nemohla. Ne. Nešlo to. Nesměla jsem si dovolit pustit tuhle novou informaci k srdci. Kdybych to udělala, okamžitě bych se chytla stébla naděje, které kdyby mi vytrhli, nezvládla bych se s tím srovnat.

Budou to čtyři roky, co můj táta zemřel v boji proti spolku Inferno, který nás jedné noci přepadl. Byl mrtvý, taková byla realita. Tyson mi lhal. Nesměla jsem mu věřit. Vždycky mě nesnášel a teď si jen potřeboval vymyslet pitomý způsob, jak mi dát sbohem. Nikdy jsem mu nic neudělala, nechápala jsem, proč mi tohle říkal. Stále jsem hleděla do jeho tváře a hledala v ní... cokoliv. Jenže to byla jeho ochranná bariéra, kterou kolem sebe měl sedm dní v týdnu, a přes kterou jsem se nikdy nedostala. A dnes to nebylo jinak. Pořád jsem ale čekala, až mi přizná, že si to vymyslel. Čekala jsem, až se mi začne smát, že jsem mu na to skočila. Čekala jsem a čekala. Dokud se mi pohled na něj nezačal zamlžovat. A díky tomu jsem si taky uvědomila, že se celá třesu. Jestli to bylo tím šokem nebo přívalovou vlnou vzteku, který se mě vůči Tysonovi zmocnil, to jsem netušila.

Trhla jsem sebou, když se mě dotkla něčí ruka. Vzhlédla jsem k ustarané tváři mého nejlepšího přítele, jehož dlaň spočívala na mém rameni. A ten stisk byl zvláštně silný, jako by mně samotné měl dodat sílu. A možná mě i uklidnit. Zamrkala jsem s pohledem stále zaklenutým do jeho tváře a konečně zaznamenala i šok v Michaelových modrých očích. Proboha. Okamžitě jsem vyhledala Noaha, jenž v rukách stále držel malé štěně, jen abych v jeho tváři našla úplně stejný ochromený výraz jako u Michaela. To přece nemůže být možný! Oni mu věří! Tyson jim dal naději, kterou se pokusil dát i mně. Ale já mu na to neskočila.

Stočila jsem tvář zpátky k člověku, který u mě za tak krátkou chvíli dokázal klesnout na úplný dno. Byl napjatý a neodvrátil že mně zrak ani na okamžik. Nechtěl přijít k mojí reakci. Ten bastard. „Co jsem ti kdy udělala?" Hlas se mi chvěl, vůbec jsem nepůsobila tak silně, jak jsem chtěla. Ale bylo mi to jedno, výhra pro mě byla už jen to, že jsem ze sebe dokázala něco dostat. Tyson nakrčil obočí, vypadal zmateně, evidentně vůbec nechápal, co to melu.

Setřásla jsem Michaelovu ruku a vstala. Roztřesená kolena se mi málem podlomila, ale zvládla jsem to. Pomalu jsem vyrazila k Tysonovi, zatímco se mi po tváři kutálely jedna slza za druhou, a vypravila ze sebe o něco odhodlaněji: „Stálo ti to aspoň za to? Víš, jak jsem otce milovala, a přesto mi budeš vykládat takový lži, jenom abys mi ublížil?" Zastavila jsem se před ním a silně zaťala pěsti, když se jeho zamračení pouze víc prohloubilo.