Pod Jeho Křídly

46. Kapitola

46. Kapitola

***

Allison

„Luco?" V dálce jsem spatřila jeho postavu klečící na zemi. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, dokud mi nedošlo, že něco není v pořádku. Najednou jsem stála pár metrů od něj. Všude okolo mě byla temnota, přesto jsem na Lucu viděla až moc dobře. Hlavu měl svěšenou a na rukou krev. „Luco." Oslovila jsem ho znovu, jenže se zdálo, že mě neslyšel. Chtěla jsem jít k němu blíž, ale i když jsem se vážně snažila, nohy se mi k pohybu přimět nepodařilo. „Luco!" Vykřikla jsem z plných plic. Musel se na mě podívat, musel mi říct, co se děje. A když ke mně hlavu skutečně zvedl, naskytl se mi pohled do jeho tváře, která byla celá potlučená a od krve.

Zhrozila jsem se. „Luco, co se ti stalo?" Snažila jsem se pohnout, dostat se k němu, abych mu pomohla, ale dosáhla jsem jen toho, že jsem se samou frustrací a strachem o něj rozbrečela.

„Všechno je to tvoje vina," vydechl namáhavě. V živém oku měl čistou a nefalšovanou nenávist. A ta patřila jenom mně.

Vzlykla jsem. „Co?"

„Nebejt tebe, všichni bysme byli naživu."

„O čem to mluvíš?" Nechtěla jsem nikomu ublížit. Nikdy jsem nechtěla, aby se kvůli mně někomu něco stalo. A Luca to ví, tak proč mi říká taková slova?

Jako by mé myšlenky slyšel... Semkl rty do přímé linky a už na mě víc nepromluvil. Jen sklonil hlavu a ve mně se všechno sevřelo, protože jsem zaslechla přibližující se kroky, na které Luca nijak nereagoval. Jen čekal.

Najednou se z temnoty vynořila neznámá postava zahalená v černém plášti a se zbraní v ruce. Zastavila se vedle Lucy a hlaveň pistole mu přitiskla na temeno hlavy. Křičela jsem a prosila ho, aby to nevzdával a bránil se. Jenže nic neudělal. Postava stiskla spoušť a okolo se rozlehl nejen zvuk výstřelu, ale i můj zdrcující křik.

***

„Ne!" Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Lapala jsem po dechu a divoce se rozhlížela všude okolo sebe. Skrz slzy jsem ale nic neviděla. Byl to sen, jenom sen. Uklidňovala jsem se, ale ta bolest v mém srdci přetrvávala. Není to reálné, Luca je určitě v pořádku, všichni jsou. Setřela jsem si slzy z tváří a zajela si rukou do vlasů. „Zatraceně." Zaklela jsem, protože to vypadalo tak skutečně. Stále to mám před očima, a ještě pořád se třesu.

Mezi prsty jsem pevně sevřela okraj přikrývky, což byl ten moment, kdy se mé srdce zastavilo dneska už podruhé. Zvedla jsem hlavu a začala si všímat, že nemám ponětí, kde to sakra jsem, ani jak jsem se sem dostala. Sedím na posteli, jsem v neznámém pokoji, který je celý... bílý. Skrz okno vidím, že je noc a ke všemu bouřka. Nemám představu, kolik je hodin, ani co je za den. Nebýt mého šíleně bijícího srdce, snad bych si myslela, že jsem mrtvá.

Hlava mě hrozně bolí, přemýšlím a vzpomínám, co se stalo. Vybavuju si Holdena. Seděli jsme spolu v letadle, říkal mi, proč nás zradil. Ruce a nohy jsem měla svázané, to mi ale nezabránilo v pokusu o útěk, jakmile jsme přistáli na Bali. Takže jsem na Bali? Holden mě musel zase uspat, protože víc si nepamatuju.

„Slečno Allison, jste v pořádku?" Slečno Allison? Napravo ode mě stály u skříně dvě ženy a starostlivě si prohlížely mojí tvář, která musela být bělejší, než stěny v tomhle pokoji. Jakto, že jsem si jich nevšimla?

„Co jste zač? A kde to jsem?" Zeptala jsem ochraptěle a přitáhla si přikrývku až k bradě.

Obě ženy snědé pleti se široce usmály. Nakonec promluvila ta, co mohla být jen o pár let starší než já. „Nemusíte se nás bát. Já jsem Coral a tohle je Suri. Pracujeme pro pana Elijahe, v jehož vile se právě nacházíme. Když jste přijela, uložili vás do tohohle pokoje, který byl zařízený speciálně pro vás." Pověděla nadšeně, já ale stejný pocit nesdílela. Pokoj zařízený speciálně pro mě? Jak dlouho mě tu chce sakra držet?