Pod Jeho Křídly

42. Kapitola

42. Kapitola

***

Allison

„Je ti líp?" zeptala jsem se Michaela, ale vzhledem k tomu, jak spokojeně se cpal palačinkami s čokoládou, si myslím, že ta otázka vůbec nebyla potřeba.

„Teď už ano," zamumlal s plnou pusou a já se usmála. Doktor říkal, že nemusí mít chuť k jídlu, až se probere, ale palačinky bylo první slovo, které z něj vypadlo, když před necelou hodinou otevřel oči. Uvelebil se na polštáři, který jsem mu naklepala, polknul, a než si do úst vložil další sousto, zeptal se mě pro změnu zase on: „Jak dlouho jsem byl mimo?"

Jakmile jsem si sedla na kraj postele, došlo mi, že se silně koušu do rtu. „Tři dny."

Zakuckal se a já tušila co přijde. „Cože? To ale znamená, že jsou kluci už tady, ne?"

Přikývla jsem prohlížejíc si jeho nateklou tvář. „Jo, přijeli předevčírem."

Čekala jsem, že si o tom vážně promluvíme, ale Michaelovi oči se překvapivě rozzářily. „A kde jsou? Proč tu u mě ještě nesedí a nelitují mě?" Zasmál se a můj výraz musel vypadat dost zaraženě. Počkat, to jako myslí vážně? Michael si všiml, že jeho nadšení nesdílím. „Co se děje?" Nechápavě nakrčil obočí, a to pro mě byla poslední kapka. Zvedla jsem se a praštila ho do ramene. „Au! Proč mě biješ?"

Přestože mi můj blonďáček chyběl, udělal hroznou hloupost a mě tak moc naštvalo, že si to ani neuvědomoval. „Protože seš pitomec, Michaeli. Myslela jsem, že ti dojde, jakou jsi udělal kravinu, ale ty se tady jen šklebíš, jako by si to Lucovi ani trochu nezkomplikoval." Zuřila jsem. Vážně jsem čekala, jak procitne a pochopí, co vyvedl.

„Já..."

Mávla jsem rukou, abych ho utnula. Ještě jsem neskončila. „Co sis prosím tě myslel? O zrádci moc dobře víš, tak jak tě mohlo napadnout přivést ho k nám?" Nevěřícně jsem sledovala, jak se mu ve tváři střídá jedna emoce za druhou.

Nakonec ledabyle pokrčil rameny, což mě namíchlo ještě víc. „Já nevím. Byl jsem na něj nasranej za to, co ti udělal. Asi jsem mu chtěl taky ublížit." Sklopil pohled k palačinkám a talíř s bolestným syknutím odložil na noční stolek.

Zavrtěla jsem hlavou. „A horší způsob sis vybrat nemohl?" Vážila jsem si toho, že se chtěl Lucovi za mě pomstít, ale vážně musel takhle?

Otočil se ke mně a jeho modré oči byly naštvaně přimhouřené. „Tak promiň, ale neříkej, že nemáš radost, že jsme zase všichni spolu."

„Měla jsem, měla jsem ohromnou radost, že jsou zpátky, dokud se Luca s Ethanem málem nezastřelili!" Zvýšila jsem hlas, až to s Michaelem trhlo.

„Cože?"

„Jo. Luca nikomu nevěří a kluci jsou naštvaní, že jsme je nechali v Austrálii." Mám je všechny ráda, opravdu moc. Ale... vážně si to nerada přiznávám, ale bylo by lepší, kdyby zůstali v Austrálii. Protože takový dusno mezi námi všemi je nesnesitelné.

„Jako nedivím se jim." Odfrkl si.

„Luca měl k tomu dobrý důvod, nemyslíš?" No tak, Michaeli, to snad musíš pochopit.

Můj kamarád ode mě odvrátil pohled. „Fajn, máš ještě něco, co mi chceš říct nebo spíš vyčítat?"

Přistoupila jsem k němu blíž, ale on se na mě pořád odmítl podívat. „Nebuď uraženej, na to nemáš právo, Michaeli." Žádná reakce se mi nedostavila. „Jak chceš." Naposledy jsem pohlédla do jeho mrzuté tváře a otočila se ke dveřím. Sáhla jsem po klice, když jsem si na něco vzpomněla. „A kdyby tě to zajímalo, Noah pomstil Theovu smrt." Odešla jsem pryč a pořádně zabouchla dveře. Ještě předtím jsem ale zaslechla, jak zalapal po dechu.