Pod Jeho Křídly

81. Kapitola

81. Kapitola

***

Luca

Znám tohle místo. Nevzpomněl jsem si dlouho, ale teď, když to mám před sebou, vybavuje se mi všechno. Malá kuchyň spojená s obývákem, jestli se tomu tak dalo říkat, a dvoje dveře. Jedny do koupelny a druhé do ložnice. Nakrčil jsem nos nad tím zápachem, který mě najednou udeřil do nosu. Pamatuju si, že se mi z toho vždycky chtělo zvracet. Zavrtěl jsem hlavou a přestal se na to soustředit. Znovu jsem si prohlédl malou místnost, jestli mi něco neuniklo. Ta pohovka přede mnou byla děravá a špinavá, stůl sotva držel na rozviklaných nohách, okno bylo rozbitý, takže sem táhl chladný vzduch, což bylo to poslední, co ona potřebovala. Celkově jsem měl pocit, že se to tady brzy rozpadne, ale ani by mě nenapadlo stěžovat si. Za střechu nad hlavou jsem byl víc než rád.

„Luco, jsi to ty?" Z vedlejší místnosti ke mně dolehl její slabý hlas. Věděl jsem, že měla bolesti, proto jsem si musel pospíšit. Rozešel jsem se k ložnici, v kapse mikiny pevně svíral krabičku s léky. Střežil jsem je jako ono v hlavě po celou dobu, co jsem šel domů. Nemohl jsem je nikde ztratit, potřebovala je.

Vešel jsem dovnitř a jako pokaždé, když jsem ji uviděl, moje hruď se bolestivě stáhla. Ležela na staré matraci přikrytá dekou, kterou jsem jí sehnal před dvěma týdny. Její modrozelené oči se na mě upřely a na bledé tváři se jí usadil sotva patrný úsměv. „Už jsem se o tebe začínala bát." Zašeptala vyčítavě. Mrzelo mě to, nechtěl jsem, aby se o mě bála, ale já musel ve městě sehnat, co jsem potřeboval, takže jsem se trochu zdržel.

„Jsem v pořádku." Ubezpečil jsem jí okamžitě, ať už si o mě nedělá starosti a zbytečně se nestresuje. Pro její zdraví to nebylo dobré. Lehce kývla hlavou a její oči se začaly zavírat. Rychle jsem k ní přišel a klekl si vedle matrace. „Ještě nespi, mami. Musíš si vzít léky, co jsem ti přinesl." Z kapsy jsem vytáhl krabičku s léky na bolest. Nikdy mi neřekla, co jí přesně bylo, ale já na svůj věk nebyl hloupý. Věděl jsem, že mě brzy opustí, tyhle léky jí sice na chvíli uleví, ale nevyléčí jí. Chtěl jsem ji odvést do nemocnice, ale nedovolila mi to. Bylo to prý příliš nebezpečné. Říkala, že by tak pro tátu bylo snazší najít nás, a to si maminka z nějakého důvodu nepřála. Měla z něj strach, ale nikdy mi nevysvětlila proč. Podle ní jsem byl moc malý. Jenže mně už bylo deset let, nebyl jsem malý kluk!

Maminka s námahou otevřela oči a káravým hlasem vydechla: „Říkala jsem ti, že to zvládnu, Luco, nemůžeš kvůli mně krást." Nebyla ráda, že kradu, ale nikdy mi to nemohla rozmluvit, když jsem to dělal jen kvůli ní.

„Potřebuješ je, mami. Prosím, vem si je." Rozbalil jsem platíčko a jeden prášek jí vložil do chladné ruky. Vzal jsem sklenici s vodou a druhou rukou jí podepřel hlavu, aby prášek mohla zapít.

Znovu zavřela oči a já ji tentokrát nechal. „Jsi hodný chlapec." Natáhla ke mně ruku a já ji pevně stiskl ve své, ačkoliv její ruka byla ještě stále větší než moje. „Brzy budeš mít jedenácté narozeniny. Je něco, co by sis přál?" Zeptala se a já přikývl, přestože to neviděla. Měl jsem přání. Jedno jediné přání.

„Abys byla zdravá, mami."

Pousmála se a z koutku oka jí vytekla slza. „Bude to dobré, slibuji." Tenkrát jsem si odmítl připustit, že by mi mohla lhát. „Všechno bude v pořádku." Slíbila mi. A já jí věřil, protože jsem byl naučený, že vše, co maminka řekne, je pravda. Až, když bylo pozdě, jsem přišel na to, jak hloupé to ode mě bylo. Dělal jsem si naděje, které mi přinesly akorát utrpení. Tak moc bolelo, když mě o pár dní později opustila navždy a já zůstal sám.