Pod Jeho Křídly

80. Kapitola

80. Kapitola

***

Luca

Instinkt mi velel jasně. Takže když se domem ozvala další rána, která byla tak zasraně silná, že otřásla celým mým tělem, našel jsem tvář Allison, jejíž oči s neskrývaným šokem hleděly na mě. Vyrazil jsem za ní. Nepřemýšlel jsem nad tím, co se vlastně děje, neposlouchal jsem dotazy kluků, kteří na sebe řvali jeden přes druhého. Měl jsem před sebou jenom ji. Allison taky neváhala a vyšla mi naproti. Jenže krátce na to mi cestu k ní zatarasili Michael s Ethanem, ti se přiřítili k Allie jako její neohrožení zachránci.

Ucítil jsem na rameni něčí ruku. „Luco, co se to kurva děje?" Zahučel na mě Tyson nasraně.

„Jak to mám do hajzlu vědět?" Zavrčel jsem na něj zpátky a znovu vyhledal mojí Allie, která si s Michaelem a Ethanem dokázala poradit i bez mojí pomoci. Nechala je někde za sebou a už spěchala za mnou.

Jen co mi byla na dosah ruky, přitáhl jsem ji k sobě. „Jsi v pořádku?" Bylo to to první, o co jsem se zajímal. Objal jsem jí tvář rukama a zkoumavým pohledem hledal v jejím obličeji, byť jen jediný náznak bolesti.

Allison mě vzala za ruce a přikývla: „Ano. " Stáhla si mé dlaně z tváří, aniž by ze mě spustila zrak. Co budeme dělat? Viděl jsem tu otázku v jejích očích. Vlastně všichni na mě hleděli se stejným dotazem, jen jsem si toho všiml až teď. Až teď, kdy ji mám zase u sebe a opět můžu rozumně myslet. Neříkal jsem už náhodou, že jsem v hajzlu? Možná není na škodu si to zopakovat. Seš totálně v hajzlu, chlape.

Allison sebou nepatrně trhla, když k nám dolehl zvuk střelby. To mě přinutilo začít konečně jednat. „Máte u sebe zbraně?" Zeptal jsem se všech členů spolku Phoenix. Všichni přikývli a začali se připravovat. Eric z pod opasku vytáhl svoje dvě M9 pistole, Michael měl u sebe MK28, Ethan měl u sebe vrhací nože, Tyson se na mě zazubil s MP5 v ruce, kterou nevím, kde kurva vzal, a Noah kontroloval zásobník zbraně M25. „Zjevně je budete potřebovat." Dodal jsem a otočil se k Allison. Dívala se na mě trochu nejistě a možná i zklamaně, že nemá vlastní zbraň. Proto jsem ji slušně překvapil, když jsem jí podal MK11, kterou jsem měl ještě se svojí zbraní u sebe. „Máš plnej zásobník. dvacet nábojů, nezapomeň je počítat."

„Jasně." Přikývla ještě trochu vyjukaně, ale hned to skryla za odhodlaný výraz, který se jí objevil ve tváři. Zatraceně. Vypadala, jako by byla připravená využít celej zásobník, já ale stále doufal, že to nebude potřebovat.

„Kdo nás přepadl?" Tenhle dotaz přišel od Ethana. A jo, bylo to docela na místě. Všem samozřejmě bylo jasný, že došlo k útoku, ale našlo se pár jedinců, kterým stále nedošlo, kdo za tím stál.

„Jsem si jistej, že jde o spolek Elijahe Hendersona." Všechno to totiž začínalo zapadat do sebe. Celou dobu to plánoval. Když Adrian zjistil, že se Elijah ukázal v Evropě, odcestoval pryč podezřele rychle. Moc jsem to neřešil, ale do hajzlu, mělo mi dojít, že o nás ví. Někdo ho o tom informoval. Stejně jako o tom, co se dneska večer koná z akci.

Ozvala se další střelba. Tentokrát ale nepřestávala. Začalo to. Jsou v domě. „A co Adrian a jeho spolek? Musíme jim pomoct." Rozhodla Allison a začala kráčet ke dveřím.

Téměř okamžitě jsem ji stáhl zpátky a získal od ní jeden nasranej pohled. Jenže já se tvářil dost podobně, protože jako... co si kurva myslela? „Adrian si dokáže poradit. Má tam dost svých mužů, zvládnou to bez nás."

„Luco..." začala varovným tónem, jenže já ji utnul.

„Ne, Allison. Nebudeme se vrhat bezhlavě do akce. Ten útok proběhl ve společenský místnosti. My se budeme bránit, až pokud se dostanou sem."