Pod Jeho Křídly

54. Kapitola

54. Kapitola

***

Luca

„Ethane." Z jejích úst nejistým hlasem opět vyklouzlo jeho jméno, protože napoprvé na oslovení vůbec nereagoval. A teď to nebylo jiný, což by mi za jiných okolností nevadilo, ale já viděl, jak to Allison mrzí. Nechtěl jsem, aby se trápila. A obzvlášť ne kvůli Ethanovi. Ethan. Byl jsem si tak jistej, že ho nemůžu víc nenávidět. Ale ono to jde. A docela snadno, jak jsem před chvílí zjistil.

Vtrhnul sem bez ohlášení, což už je dost k nasrání, ale fakt, že to udělal, protože si myslel, že je tady sama a chtěl toho využít a... Prostě přerušil docela důležitej moment mezi mnou a Allison, a ještě si dovoluje na nás tak nasraně zírat? Ať si tak klidně čumí na mě, to je mi jedno, ale ona si to nezaslouží. Pokud vím, a jakože si tím jsem zasraně jistej, Allison mu nikdy žádnej vztah neslibovala. Jo, možná ho měla taky ráda, ale do prdele musela vědět, že z toho nikdy nic nebude. A teď to snad konečně dojde i jemu, sebere se a vypadne.

Protože jinak bych ho musel zabít, čehož bych možná později i litoval. Pro mě osobně by bylo lepší, aby zůstal naživu a mohl tak myslel na to, jak se mi vysmíval do ksichtu s tím, že ho Allison chce. Tady vidí, jak moc s ním chce bejt. Jsem sráč, uznávám, ale já chci, aby trpěl. Smrt by pro něj byla vysvobozením. Nicméně. Ten další důvod, proč by měl zasraně vypadnout? Protože si pořád nejsem jistej, jak naložit s tím, co se mezi mnou a Allie stalo. A potřebuju, aby mi s tím pomohla. Pořád si jsem vědom toho, jaká to je volovina sblížit se s ní takovým způsobem, ale ten pohled v jejích očích, když jsem ji políbil? Její úsměv, když mi řekla, že mě má ráda? A její dlaň, ten kurevsky příjemnej a hřejivej pocit, když se dotkla mých jizev? Ježiš, mluvím jak nějaká pinda, ale zasraně to za to stojí. Ať už se mnou ta holka dělá cokoliv, líbí se mi to, ale je toho najednou příliš. Potřebuju ji, aby mi pomohla to pobrat a pochopit.

„Ethane." Jenže ona je asi jinýho názoru, když k němu znovu promluvila. Dráždilo mi to nervy, fakt že jo. Chtěl jsem Ethana vyhodit, ať si my dva můžeme promluvit, ale pak tu bylo ještě něco jinýho. Něco, co se soustředilo na smutek v jejím hlase, který ve mně vzbuzoval chuť na Ethana zařvat, ať jí už zasraně odpoví. Co to do prdele se mnou je? Na to potřebuju urychleně přijít.

A ten kretén zjevně konečně pochopil, že tady stojí a sere mě příliš dlouho. Jeho zamračení se ještě víc prohloubilo, zaťal pěsti a já ho soustředěně sledoval. Byl nasranej a nejspíš měl i zlomený srdce nebo něco takovýho. Nebylo jistý, jak v takovým stavu může nakonec zareagovat. Ale on nám jen věnoval další zhnusenej pohled, otočil se a vypadnul do prdele.

A to bylo úplně to nejlepší, co mohl udělat. Málem jsem mu za to i poděkoval. Teď si s ní můžu promluvit, takovej byl plán, kterej mohl v pohodě vyjít, jen kdyby se Allison za ním hned nerozešla. „Ethane, počkej!" Zvolala a už byla na cestě ke dveřím. Co to kurva?

Ani náhodou jsem ji nemohl nechat odejít. Šel jsem za ní a chytil ji za ruku dřív, než stihla odejít z pokoje. „Za ním nejdeš!" Oznámil jsem jí. A možná to znělo rázněji, než bylo nutný. Ale mě tak sralo, že na ním chtěla jít a ani se na mě nepodívala. Nechtěla řešit nás dva, hned spěchala za tím sráčem. Možná ho přeci jen zabiju.

Stočila ke mně pohled a ty slzy v jejích nádherných očích ničemu nepomáhaly. „Luco, já mu to musím vysvětlit." Řekla naléhavě, jenže já absolutně nechápal, proč to pro ni byla tak nutná záležitost. A asi to nikdy nepochopím. Je tak hodná a záleží ji na tom, jak se cítí ostatní, tak moc, až je to pro ni nebezpečný.