Pod Jeho Křídly

36. Kapitola

36. Kapitola

***

Před třemi lety

Luca

„Zatraceně!" zakleju, když mi těsně kolem hlavy proletí kulka. Přikrčím se a snažím se soustředit, aby další střela tentokrát v mojí hlavě fakt neskončila, ale je to kurva těžký. Neustále, fakt kurva pořád se ohlížím ke dveřím, který vedou do jednoho z pokojů v sídle Bennettových. V tom pokoji je skříň. A v tý skříni malá holka, kterou jsem dostal na starost.

A do hajzlu! Zrovna jsem zahlídl jednoho z Inferna, jak se k těm dveřím se zbraní v ruce přibližuje a bez mrknutí oka ho střelil do hlavy. Jeho tělo dopadlo na zem a kolem se začala tvořit krvavá kaluž. Ušklíbl jsem se. Další z těch sráčů je vyřízenej.

Nicméně. Dostal jsem od šéfa ten nejtěžší úkol - ochránit jeho čtrnáctiletou dceru. Nejdřív jsem byl z toho celkem v prdeli, protože to je zasraně velká odpovědnost, ale taky jsem věděl, že Davidův rozkaz hodlám dodržet. Nikdy jsem šéfa nezklamal a ani s tím začínat nehodlám.

Zvládl jsem odprásknout ještě tři členy toho pojebanýho gangu. Potom jsem si všiml, že se v celým domě rozhostilo ticho. Možná jsou všichni tuhý. Chtěl jsem to prověřit, tak jsem se od ní vzdálil, ale ne dost daleko. Prošel jsem chodbou, ty dveře měl stále na očích, dostal se na její konec a zahlédl šéfa, jak stojí u schodů a tiskne si dlaň na rameno. Hned jsem se k němu vydal. Pořád jsem byl kurva ve střehu, přestože to vypadalo, že jsme z Inferna všechny sejmuli.

Bílá košile se mu na rameni zbarvila do červena a já mu okamžitě natrhnul rukáv, když jsem k němu přišel, abych viděl, jak na tom je. Nebylo to nic vážnýho, jen škrábnutí. I tak to muselo pekelně bolet. Díval se na mě, jako by čekal, že mu řeknu, že to nepřežije. Jenže já držel hubu, nikdy jsem toho moc nenamluvil.

„Zatraceně." Šéf syknul bolestí a rukou se opřel o zábradlí.

Podíval jsem se mu do modrých očí. Jeho dcera je má dost podobný, jen víc... zářivý. „Musíme vypadnout, šéfe, zvládnete to?" Zeptal jsem se tiše pro případ, že by přece jen v domě byl ještě někdo z Inferna.

„Samozřejmě."

„Dojdu pro vaši dceru." Dal jsem mu vědět a vzdálil se od něj.

Ale jeho hrubej hlas mě zastavil. „Ne! Počkej, než odejdu. Pak pro ni dojdeš." Přimhouřil jsem na něj oči. O čem to sakra mluví? Nelíbilo se mi, kam tohle vedlo. David přistoupil ke mně a položil mi dlaň na rameno. Kohokoliv jinýho bych za tohle gesto přinejmenším zabil. Šéf se nadechl a já poprvý v jeho tváři spatřil smutek. „Moje dcera zůstane s tebou." Vyslovil a já s trhnutím od něj odstoupil.

„Co to kurva? Proč chcete zmizet bez ní?" Zvýšil jsem na něj hlas. Neměl bych si dovolovat, ale v tuhle chvíli jsem si nemohl pomoct. Nikdy bych od Davida nečekal, že by se na svoji dceru jen tak vysral. A ještě by ji chtěl hodit na krk mně.

Šéf přehlídl můj menší výbuch a rázně řekl: „Protože jí už nehodlám ohrožovat. Zaslouží si lepší život." Jeho autoritativní hlas mě donutil odvrátit se od něj. A on pokračoval. „Nicholas zdrhnul. Vrátí se a půjde po mně. Nechci, aby byla Allison v nebezpečí." Povzdechl si a zajel si rukou do našedivělých vlasů. „To, co po tobě žádám... není to žádná prdel, Luco. I tak tě prosím, postaráš se o moji dceru?" Zaskočil mě. David Bennett nikdy o něco neprosil. A i když to bylo šílený, chtěl jsem mu vyhovět. Zachránil mi život, tím pádem jsem mu dost dlužil.