Pod Jeho Křídly

41. Kapitola

41. Kapitola

***

Allison

„Chyběla jsi mi." Zašeptal mi Ethan do ucha, když si mě k sobě přivinul. Usmála jsem se a zabořila mu nos do hrudi.

„Ty mně taky," zamumlala jsem tiše, tak je dost možné, že mě neslyšel. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela oči. Ta stejná vůně, stejné teplo, které sálalo z jeho těla. Přesto ale bylo něco jinak. Necítila jsem ten příjemný pocit v břiše, jako naposledy, když mě objal nebo když se mě jen dotknul. Rozhodilo mě to, což Ethan musel poznat, protože když se ode mě odtáhl, po jeho úsměvu nezbyly ani památky. Tvářil se zmateně a možná i strach jsem zahlédla v jeho modrých očích. Ale proč strach?

„A mě jako nepřivítáš?" Ozvalo se dotčeně. Stočila jsem pohled k Holdenovi a uviděla jej, jak na mě čeká s širokým úsměvem a otevřenou náručí. Stejně jako před chvílí Ethan, který se ode mě právě vzdálil a zabodl pohled do země. Zamrzelo mě to, protože jsem věděla, že on si takhle naše setkání určitě nepředstavoval. To já taky ne, ale... prostě je to tak zvláštním způsobem jiné.

Chtěla jsem jít za ním a promluvit si s ním, protože jsem opravdu nechtěla, aby byl smutný, ale do zorného pole se mi dostal stále usmívající se Holden. „Ahoj, Holdene." Úsměv jsem mu opětovala a nechala se vtáhnout do pořádného objetí.

„Bylo to s ním těžký?" zeptal se mě a já se málem rozbrečela štěstím, že je tady. Měla jsem pocit, jako by mi předával ten svůj optimismus a energii, kterou jsem postrádala.

„Co myslíš?" Holden se po mojí otázce uchechtl. A můj úsměv se jen rozšířil. Protože jsem si to pořádně začala uvědomovat. Protože opravdu byli tady. Protože tady byl i Holden, jakožto Lucova pravá ruka, kterou můj ochránce až zoufale potřebuje.

Sice Luca bude vůči ostatním podezíravý, ale vím, že ocení Holdenovu pomoc. Poslední tři roky mu Holden pomáhal se vším, a co jsme odjeli bez kluků do Brazílie, byl na to sám. A bylo toho na něj příliš.

Trhla jsem sebou a odtáhla se od Holdena, jakmile k mým uším dolehlo hlasité zavrčení. Eric kulil oči na Dextera, který na něj cenil zuby. Podíval se na nás a zmateně pokrčil rameny. „Jen jsem si ho chtěl pohladit."

Zasmála jsem se a přišla k němu. „Taky jsi mi chyběl, Ericu." Krátce jsme se objali, protože s Ericem jsme si nikdy moc blízcí nebyli. Ale pořád jsem ho brala jako svoji rodinu.

„Měla bys je odvést do kotce." A to dokonce i Tysona, kterého bych na rozdíl od Erica ani neobjala. Protože mě vyloženě nesnáší a pořád se na mě tváří jak kakabus. Přesně jako teď. Stojí kousek od nás, potetované ruce má založené na hrudi a čeká, až splním jeho příkaz. Což bych i udělala, ale pronesla k tomu nějakou poznámku na jeho účet.

Jen kdyby Eric nepromluvil dřív. „No to je přivítání." Odfrkl si. Tyson se okamžitě napjal, ale to já taky. Protože ta slova zněla chladně a hrubě. Ne s humorem, jak je u Erica známé.

Tyson kývl na mě a potom na Jaxe s Dexterem, kteří zrovna po sobě hravě skákali. Přikývla jsem, jakože rozumím, a rozešla jsem se ke psům. „Kde je Luca?" Ozval se Holden a já se zastavila. Ale ne kvůli Holdenovi, ale protože jsem uviděla Noaha, jak právě vystoupil z auta a začal si to tady prohlížet. Vůbec nejevil zájem o to, že by se se mnou nebo s Tysonem přivítal.

„Noahu?" Oslovila jsem ho nejistě a chytla oba psy za obojky.

Otočil se ke mně a věnoval mi dost zvláštní úsměv. „Ahoj Allie." Vykročil za mnou, možná aby mě též objal, ale já nevědomky ustoupila dozadu. Psi vycítili mé napětí a zavrčeli.