Pod Jeho Křídly

12. Kapitola

12. Kapitola

***

Allison

„Allison!" Někdo z dálky volal mé jméno, ale nepoznala jsem, komu ten hlas patří, přestože mi byl tak povědomý. Všude byla tma, netušila jsem, co se děje. Napadlo mě, že je to jen sen, ale to přece nebylo možné. Doteky na mém těle byly příliš skutečné. Cítila jsem je na tvářích, ramenou a pažích. Někdo se mnou zatřásl. Stále volal mé jméno. „Allison!" Tentokrát jsem hlas slyšela zřetelněji, jako by ta osoba stála přímo přede mnou.

Asi mě někdo vzal do náruče, moje tělo už víc neleželo na zemi. Ze všech sil jsem se snažila otevřít oči a po chvíli se mi to i podařilo. Tváří jsem byla natisknutá k pevné hrudi, silné ruce mě někam nesly. Zamrkala jsem a zvedla pohled. Stačilo mi, abych spatřila Lucovo umělé i živé oko, ve kterém jsem poprvé zahlédla i jinou emoci než vztek, aby mi došlo, že něco není v pořádku. Byl to strach, co teď jeho očím dominoval.

S námahou jsem zvedla hlavu, abych se podívala okolo. Odcházeli jsme z obýváku, stihla jsem zahlédnout rozbité okno, i nábytek byl zničený. Nepořádek jako po výbuchu. Bylo to, jako by... Tak počkat, výbuchu? Ten granát! Někdo nám hodil do okna granát! Vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo, než jsem ztratila vědomí. Znovu jsem se rozhlédla, tentokrát abych našla kluky. Michael šel za námi, až na pár odřenin vypadal, že je v pořádku, stejně jako Eric a Tyson. Nikoho dalšího jsem neviděla. „Luco, pusť mě." Začala jsem sebou škubat, abych se dostala z jeho náruče. Zastavil se a opatrně mě postavil na zem.

Během vteřiny se u mě objevil Michael a obmotal kolem mě paže. Nic neříkal, jen mě držel u sebe a hladil po zádech, dokud nás Luca od sebe neodtrhl. „Na tohle není čas!" Zavrčel a já si uvědomila, že stojíme v chodbě, která vede do garáže. Luca se otočil k Ericovi a Tysonovi a nařídil jim: „Odveďte ji. Vemte si Range Rovera a vypadněte! Na nikoho nečekejte, jasný?!" Oba přikývli a Luca vyrazil směrem, kterým jsme přišli. Začala jsem vrtět hlavou, ale nedokázala ze sebe dostat ani jediné slovo. Tohle Luca nemohl myslet vážně. Nemůžeme se rozdělit, nikdo v tomhle domě nezůstane.

Tyson mě popadl za paži a vedl mě dál chodbou ke garáži. „Kde jsou ostatní, Tysone? A Theo! Panebože Theo je nahoře, nemůžeme ho tady nechat!"

„Sklapni, Allison! Na tohle nemáme čas. Každou chvíli na nás můžou znovu zaútočit!" syknul a mně se vytvořil knedlík v krku.

Eric otevřel dveře do garáže a se zbraní v ruce prozkoumal, jestli je vzduch čistý. Pak na nás kývl a Tyson mě odtáhnul k Range Roveru. Strčil mě na zadní sedadlo a zabouchl za mnou dveře. Sedl si na místo řidiče a nastartoval, když se vedle mě usadil Michael a na místě spolujezdce skončil Eric. Tyson se chystal pomocí dálkového ovládání otevřít garáž, ale stihla jsem mu ovládání vytrhnout z ruky. „Co to do prdele děláš?!" Rozčíleně se na mě otočil.

„Nemůžeme odjet! Přece je tady nenecháme!" Schovala jsem ovládání za sebe, když mi ho chtěl Tyson vzít.

„Do hajzlu, dej to sem!"

„Allison, Luca nám dal jasný rozkaz, musíme jet!" Zvýšil hlas i Eric a já se se zoufalstvím v očích podívala na Michaela. Sklopil pohled a pevně sevřel moji dlaň ve své.

Z hrdla se mi vydral tichý vzlyk. „Nemůžeme je tu nechat."

Náhle do garáže vtrhl Luca s černou taškou v ruce a když si nás všiml, rozběhl se k nám. Otevřel dveře na mé straně a hodil po Michaelovi tašku, který ji jen tak tak chytil. „Už jste měli dávno vypadnout!" Všiml si, jak v ruce svírám ovládání od garážových dveří a zúžil na mě oči.