Pod Jeho Křídly

91. Kapitola

91. Kapitola

***

Allison

Vítězství bylo naše. Zpráva o tom, že se nám podařilo porazit dva velice mocné a nebezpečné spolky, samozřejmě začala brzy kolovat po našem světě a my díky tomu zjistili, že jsme nebyli jediní, kdo měli s Elijahem či Nicholasem problémy. Dostalo se k nám od Mexické mafie, že jim Inferno před pár týdny začal kazit obchody. Od Kanadské mafie přišel dopis, ve které stálo, že Elijah Henderson už nějakou dobu vyvolával nepokoje na jejich půdě.

Oba spolky nám nabídli spojenectví, což nás mile překvapilo. Utužit vztahy s dalšími rodinami, obzvlášť tak mocnými, by bylo hloupé odmítnout. Takže jsem se jim obratem ozvala. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní. Měla jsem strach, že se mnou chtít nic řešit nebudou. Že vše půjde přes mého otce, protože ho znali jako vůdce spolku a věřili mu. Mě znali jako jeho malou holčičku. Ačkoliv dobře věděli, že ceremoniál proběhl a oficiálně vůdkyní spolku Phoenix jsem byla já, stejně tak věděli i to, že je mi teprve osmnáct. Neměla jsem moc zkušeností, v podstatě jsem se tuhle roli teprve učila zvládat. Takže jsem se zkrátka bála, že takový velikáni jako Mexičani a Kanaďani se mi vysměji. Ale nebylo tomu tak ani náhodou. Všechno chtěli řešit výhradně se mnou. Brali mě jako vůdkyni a respektovali mě. Ani náznak pochybnosti z jejich strany nepřišel, což mi dodalo sebevědomí. A tak jsem se s nimi dokázala dohodnout.

Podle plánu jsme se za necelý týden měli setkat, abychom tohle možné spojenectví probrali osobně. Kromě mě se ke schůzce připojí i Luca, jakožto dočasný vůdce Assidio a Cayson za spolek Døde Sjeler. S oběma spolky jsme již vedli spojenectví, takže bylo jejich povinností se účastnit, pokud jsme se chtěli spojit ještě s dalšími spolky.

Během doby, co jsme řešili plánování našeho setkání, jsme obdrželi nespočet dalších vzkazů a zpráv. Chvála i gratulace přicházely ze všech koutů světa. Dokonce i u Ruské mafie jsme získali respekt, a to bylo co říct. Jenže i s takovou popularitou se nikdo z nás necítil jako vítěz. Nešlo to. Ztratili jsme příliš mnoho pro to, abychom se mohli radovat z úspěchu. Příliš mnoho.

Když se černá rakev začala pomalu spouštět do úhledné jámy, už jsem nedokázala slzám bránit. Bylo to tady. Poslední rozloučení s Adrianem Del Nero, které se uskutečnilo v jeho rodné Itálii. Na rodinném hřbitově nedaleko jeho domu, ve kterém nás tehdy nechal žít, jako by byl náš vlastní.

Sešlo se nás jen pár, smuteční obřad jsme chtěli zachovat v rodinném kruhu. Luca a Darlo stáli v první řadě, za nimi já, Michael a Tyson. Pochopitelně nemohl chybět velitel Adrianovy ochranky, Marcelo, který byl rovněž jeho dlouholetým přítelem, ani jeho psí smečka. Tyson říkal, že je zbytečné brát je sem. Že tomu stejně nerozumí. Ale tak to nebylo. Oni dobře věděli, co se děje, když jen tiše leželi a koukali na místo, kde byl jejich pán uložen.

Mlčky jsme se s Adrianem každý po svém loučili. Přála jsem mu, aby našel klid, a znovu mu slíbila, že se o jeho děti postarám. Že se o ně nemusí bát. Zadívala jsem se na Lucu, jehož pohled směřoval k vedlejšímu hrobu. K hrobu jeho otce. Přesně na tomhle místě se před lety s Adrianem poprvé setkali. Zde se seznámil se svým bratrem, zde se s ním také rozloučil.

Po obřadu jsme vyrazili na cestu zpět. Hřbitov byl od Adrianova domu, ve kterém po útoku stále probíhala renovace, necelých deset minut chůze, takže bylo zbytečné se na místo dopravit vozidly. Navíc jsem viděla, že cesta po svých každému přišla vhod. S Lucou, který si mě držel u sebe, jsme šli jako poslední. Šeptal mi slova plná něhy, opakoval, jak mi děkuje, že jsem tam s ním. Hřálo mě to u srdce. Chtěla jsem mu říct to samé, ale uznala jsem, že v tuhle chvíli bude nejvhodnější zůstat potichu. Jen jsem byla s ním a nechala ho, ať mě svírá ve svých rukách. Protože to mu dávalo víc, než tisíc slov.