Pod Jeho Křídly

29. Kapitola

29. Kapitola

***

Allison

Dostala jsem ho na lopatky a spokojeně se usmála, když zaskuhral bolestí. „Dobře, dobře, vzdávám se! Hlavně mě už pusť, Allie, zatraceně to bolí." Pustila jsem jeho paže, které jsem mu nepříjemně zkroutila, abych jej znehybněla.

„To je dneska potřetí, co jsem tě dostala na zem." Ukázala jsem mu tři prsty, abych zdůraznila, kolikrát ho zvládla jedna malá holka přeprat. Pak jsem stočila pohled k Tysonovi, který nás pozorně sledoval. „Co myslíš?"

Promnul si bradu. Moc rád si dával na čas s odpovědí. „Zlepšuješ se, ale furt to není ono. Navíc Michaela by k zemi složil každej." Aha. Tak tolik k mé snaze ukázat, co v sobě mám. Ale co, od Tysona bych lepší pochvalu dostat nemohla.

Natáhla jsem ruku a pomohla Michaelovi na nohy. Tváře měl červené od studu. Chápu, že to těžce nesl. Hlavně jeho nebohé ego. „Abys věděla, vždycky tě šetřím." Mrkl na mě a já se od srdce zasmála. Jasně že jo, Mikey.

„Dnešní trénink je u konce. Bude poledne, Allison." Tyson se dal na odchod z tělocvičny, aniž by nám věnoval jediný pohled. Tím bude poledne mi chtěl říct, že je čas jít vařit oběd.

Michael se taky sebral s tím, že za chvíli v televizi začíná hokejový zápas, který nemůže prošvihnout, takže jsem v tělocvičně zůstala sama. Napila jsem se z láhve s vodou a zeptala se sama sebe, jak dlouho tohle ještě potrvá. Uběhlo pět dní od doby, co se stalo to něco mezi mnou a Lucou. Od té doby mě trénují Michael s Tysonem, protože můj ochránce má údajně hrozně moc práce.

Jasně. Schovává se v kanceláři, protože mě nechce vidět. Jako bych mu já něco provedlo. Ale to není pravda. To on mě neustále mate. Každopádně je to teď tak, jak to je a s tím nic nezmůžu. Dokud bude Luca chtít být odtažitý, nepohnu s ním. S povzdechem jsem si zajela rukou do zpocených vlasů. Nejdřív si dám sprchu, pak teprve půjdu připravit oběd. A klidně se z toho zblázni, Tysone!

Odešla jsem z tělocvičny a vyběhla schody nahoru. Na okamžik jsem se zastavila před dveřmi do Lucovy kanceláře. Na vteřinu mě, že za ním půjdu a všechno si to s ním vyříkám. Ale rychle jsem myšlenku zahnala. Protože to byla hloupost. S Lucou se nedá něco si vyříkat, snad jen když o to sám stojí. Pochybuji, že je to tenhle případ.

Pokračovala jsem chodbou dál až ke koupelně. V celém domě je jen jedna koupelna. Ano, jedna. Musím se o ní dělit s těmi neandrtálci, co jsou schopní utrhnout kohoutky. Zamkla jsem za sebou dveře, aby mě náhodou nepřepadla nečekaná návštěva, shodila ze sebe zpocené tréninkové oblečení, které si pak budu muset vyprat, a vlezla si do sprchy.

Spokojeně jsem vydechla, když jsem na sebe pustila vlažnou vodu. Byla jsem rozpálená, musela jsem se trochu zchladit. Použila jsem sprchový gel a pořádně se umyla. Zarazila jsem se, protože mi ta lahvička přišla poněkud lehčí. No doufám, že se nikdo nemeje mým vanilkovým gelem! Nechala jsem vodu, aby ze mě pořádně smyla všechen šampón, když mě zabolelo v oblasti podbřišku. Shlédla jsem dolů a frustrovaně zavrčela, když jsem si všimla, že krvácím. Skvělý. A to tady nemám žádné potřebné věci.

Takže jsem rychle vylezla, osušila se a zabalila se do ručníku. Nakoukla jsem do chodby – vzduch čistý. Rychlostí světla jsem přeběhla k sobě do pokoje, kde jsem na sebe natáhla čisté spodní prádlo, tepláky a tričko. Naštěstí jsem našla jednu jedinou vložku, která byla mojí záchranou. Musela jsem za někým zajít, aby zajel do obchodu. Samozřejmě ten někdo byl Luca, který jako pokaždé přikáže klukům, aby to vyřešili. Neměla jsem čas ztrácet čas.