Pod Jeho Křídly

62. Kapitola

62. Kapitola

***

O pár hodin dříve

Luca

Nebyl jsem si jistej, co si ta holka myslela, ale jestli byla přesvědčená o tom, že přede mnou něco dokáže utajit, tak se šeredně mýlila. Poznal jsem to na ní okamžitě. Stačilo se podívat do těch jejích nebesky modrých oči. Snažila se zachovat si chladnou tvář, ale já si toho strachu všiml. Bála se, že to z ní dokážu vyčíst, což jsem taky udělal, aniž bych se musel namáhat. Než jsem za ní a Adrianem přišel, o něčem se dohadovali. A nemohlo jít o nic jinýho než o dnešní zápas. Protože jsem ji znal. Zasraně dobře jsem věděl, jaká Allison je, takže by mě vůbec nepřekvapilo, že by se Adriana pokusila ještě přesvědčit, aby zápas zrušil. Jenže s tímhle neměla šanci a já bych byl fakt radši, kdyby si to konečně přiznala.

Zeptal jsem se jich, co se tady děje, i když jsem to věděl. Chtěl jsem znát její odpověď, byl jsem na to zvědavej, co si vymyslí, ale ona ani necekla a odpověď tedy přišla do mýho bratra. „Principessa neustále bojuje za zrušení zápasu, bojím se, aby něco nevyvedla." Tak tohle mi bylo fakt jasný, že se ta potvora o něco pokusí. Adrianovy obavy byly tím pádem docela zbytečný, protože já nebyl takovej idiot, abych si stejně jako ona něco neplánoval.

„Adriane..." Zavrčela na něj, ale on ji ignoroval a dál jedl svůj už beztak studenej oběd.

„Toho se bát nemusíš, zařídím, aby nic nenarušila." Ubezpečil jsem ho a na Allison se ani nepodíval. Přesto jsem dokázal určit, s jakým výrazem se na mě dívala. A byl to dost nasranej pohled, co jsem na sobě cítil. Můj plán by prostej, stačilo ji dostat do pokoje. A to nebylo nijak těžký, protože jsem byl její ochránce a ona dobře věděla, že mě má poslechnout, když jí něco přikážu. Ne, že by mě poslouchala pořád, ale spoléhal jsem na respekt, který ke mně má. Upřel jsem na ní svůj zrak a všiml si, jak sebou nepatrně trhla. Málem jsem se spokojeně ušklíbl, ale zvládl jsem to potlačit. Vykročil jsem k ní a autoritativním hlasem jí přikázal: „Řekni mi, Allison, jaký pravidlo je pro tebe nejdůležitější." Učil jsem ji to, jen co se dostala pod moji ochranu. Byl to základ všeho, musela mě poslouchat.

Přivřela oči, a tak nějak rezignovaně odpověděla: „Vždycky poslouchat svého ochránce."

Přikývl jsem. „Přesně tak. Takže mě poslechneš, když ti řeknu, že teď hned půjdeš do svého pokoje a tam taky zůstaneš, dokud za tebou večer po zápase nepřijdu, rozumíš?" Povytáhl jsem na ní obočí a čekal, jestli se opováží vzdorovat mi.

Neudělala to. „Samozřejmě!" Místo toho vyprskla jako nasraná kočka a dala se na odchod, přesně jak jsem jí řekl. Ještě ani neodešla z kuchyně, Adrian se začal pochechtávat a mávl na oba kuchaře, co tady celou dobu mlčky stáli, aby taky odešli. Debil. Viděl jsem, jak Allison zaťala pěsti, a ještě přidala do kroku, aby se z naší společnosti dostala co nejdřív. A tenhle fakt, že chtěla od nás... ode mě tak naléhavě pryč, mě docela zabolel na jednom konkrétním místě v hrudi. Jo, věděl jsem, že jsem to byl já, kdo ji poslal pryč. Ale důvod, proč jsem to tak cejtil, byl takový, že jsem tušil, že ona by mileráda ode mě odešla, aniž bych ji to musel přikazovat. Jenže jsem se jí nemohl divit.

Před dvěma dny jsem to monumentálně posral, protože jsem řekl něco, co nejspíš zničilo ten vztah mezi námi, a hlavně jsem Allison ublížil. A já slíbil, že už to neudělám. Byl to teda na píču slib, protože to zasraně vůbec nedodržuju. Ale to je teď jedno. Nicméně i přes to všechno mi to nepřišlo jako něco, za co bych se měl omlouvat. Protože ona si o to koledovala. Zasloužila si to. Kolikrát jsem jí řekl, že se s ní o zápase bavit nehodlám, ale ona toho nenechala a neustále na mě naléhala, ať to zruším. A já... dokázal jsem pochopit, proč si to nepřeje. Ethan i já jsme byli součástí její rodiny, rozuměl jsem, že nechce, abychom se porvali. Ale oba jsme byli dospělí a byla to naše věc, do který se prostě neměla srát, když jsem jí to dal jasně najevo.