Pod Jeho Křídly

47. Kapitola

47. Kapitola

***

Luca

Za to, jak se mi Adrian snažil pomoct, jsem ho nenáviděl o něco míň. Byl jsem mu tak trochu vděčnej, ale zároveň mě se svým přístupem děsně sral, čímž se moje chuť ho zabít zase nebezpečně stupňovala. „Co máš do hajzlu za problém?!" Zařval jsem na něj celej nasranej, že mě nechce poslechnout, přestože jsem si byl do prdele jistej, že mám pravdu. On to ale neviděl a pořád si prosazoval svoje.

Dlaněmi se zapřel o stůl a zvedl ke mně unavenej pohled. „Momentálně jsi ty můj největší problém." Pronesl a s povzdechem si promnul kořen nosu. „Podívej, Luco, nemůžeme se jen tak sebrat a odjet na Bali. Nemáme žádný důkaz, že tam skutečně jsou."

Že ne? „Jediný soukromý letadlo, co odletělo z Itálie dvě hodiny po jejím únosu, mířilo na Bali. Jakej důkaz ještě potřebuješ?" Říkám mu to celou dobu, ale jemu to nestačí. Allison je pryč dva dny a já ztrácím drahocennej čas dokazováním něčeho, co je snad úplně jasný!

Přistoupil ke mně, pod očima měl viditelný kruhy. Já jsem na tom nebyl o nic líp. Je pravda, že jsme toho moc nenaspali, ale to můžem v klidu dohnat, až bude Allison v bezpečí. „Nemůžou tam být, pochop to sakra! Elijah Henderson nemá na Bali žádný sídlo!" Zvýšil na mě hlas. Já ale pro jednou zůstal docela klidnej.

„Co když má?" Povytáhnul jsem obočí. Adrian si tím nemůže bejt jistej. Může se mýlit, ale to je pro něj těžký si přiznat.

Přimhouřil na mě oči. „O tom bych určitě věděl." Pověděl s jistotou v hlase a položil mi ruku na rameno, který lehce stiskl. Jako by mi to mělo kurva pomoct. „Promiň, ale nebudu na Bali posílat svoje lidi, když to může být naprosto zbytečná akce."

Tentokrát jsem klidnej už nezůstal. Odstoupil jsem od něj, aby na mě nesahal, protože jsem mu tu ruku taky mohl zlomit. „Na to ti seru. Já vím, že tam je a pojedu si pro ni klidně sám, když ty seš takovej přizdisráč!" Otočil jsem hlavu ke klukům, kteří stáli kolem stolu, a tiše čekali, až si to s tím kreténem dořešíme. „A co vy?" Vyzval jsem je, ale můj hlas zněl asi moc hrubě, protože mě všichni čtyři naráz zabili pohledem. Abych byl upřímnej, Na ně jsem pro jednou nechtěl bejt hnusnej. Měl jsem něco na svým chladným srdci a potřeboval jsem to s nimi probrat. A fakt jsem z toho chtěl vynechat hádky, ale nebyl jsem až taková naivní pinda, abych si myslel, že mi to projde.

Eric jako první povolil svůj vraždící výraz a souhlasně kývl. „Já pojedu."

A Noah se k němu hned přidal. „Já taky."

Zaměřil jsem svoje funkční oko na Michaela s Tysonem, ale oba dva mlčeli. Snažil jsem se nemyslet na ten divnej pocit, co jsem ucítil někde v hrudi, když mi bylo jasný, že se ani promluvit nechystají. Byl jsem rád aspoň za ty dva, kteří mě chtějí následovat. I po tom všem.

Trhnul jsem sebou, jak jsem zaslechl Adrianův téměř hysterický smích. „No já se z vás poseru! Chce to plán, ale vy vůbec nemyslíte!" Rozhodil rukama a pohled zabodl do mě. „Jsi nesnesitelný a na přesdržku a taky očividně nezastavitelný. Takže mi nezbývá nic jiného než jet taky." Rezignoval nakonec.

„Nemusíš jezdit." Nepotřebuju, aby si myslel, že ho tak nutně potřebuju. I když jsem jeho pomoc potřeboval jako nikdy v životě. Ale to mu kurva nikdy nepřiznám.

Adrian zvedl koutek rtů a v modrých očích se mu zračilo něco zvláštního. „Nenechám tě v tom," řekl tiše a já se musel odvrátit, protože jsem věděl, že by jinak poznal, jak jsem si toho vážil.