Pod Jeho Křídly

5. Kapitola

5. Kapitola

***

Allison

Rozumím ti, že chceš volnost, ale dokud seš pod Lucovou ochranou, nedočkáš se jí. Stála jsem u sebe v pokoji, dívala se z okna, zatímco se mi v hlavě opakovala Tysonova slova. Nelíbilo se mi, jak pravdivá byla. Opravdu nechci další roky strávit zavřená v domě, ale nemůžu s tím nic dělat. Zkusila jsem to a dopadlo to katastrofálně. Žiju tak už tři roky, určitě se s tím jednou smířím.

Uslyšela jsem motor auta a naklonila se víc z okna, abych viděla černý Mercedes, jak vyjíždí z garáže, o pár vteřin později opustil i pozemek. Holden, Eric a Tyson jeli do města, snad koupí vše ze seznamu, co jsem jim dala. Když už si to nemůžu koupit sama, musím se spolehnout na ně.

Další motor auta dolehl k mým uším. Zmateně jsem sledovala modrého Range Rovera, jak odjíždí pryč. Za volantem jsem uviděla Thea, ale kdo seděl vedle něj, to jsem nepostřehla. Kam asi jedou? Vždycky jsem něco zaslechla, ale tentokrát se nikdo o něčem nezmínil, což mě trochu znepokojovalo.

„Allie?" Ozvalo se za mnou. Stočila jsem pohled k Michaelovi, jenž stál na prahu dveří, a usmála se na něj. Jenže se mi pak do mysli dostala i Ethanova slova. Pro tebe to možná nic neznamená, ale pro Michaela určitě. A můj úsměv se vytratil. Pořád je to chlap, a když mu ženská v košilce vleze do postele... „Allie, seš v pohodě?" Něco mi říkalo, že mě s mým kamarádem čeká nepříjemný rozhovor.

Přikývla jsem a posadila se na postel. „Musím s tebou o něčem mluvit."

Michael za sebou zavřel dveře a posadil se vedle mě. „To asi bude vážný." Konstatoval, jak viděl vážnost v mém obličeji. „Tak o co jde?"

Nehodlala jsem to zbytečně protahovat, rovnou jsem se zeptala: „Máš mě rád?" Zarazil se. Takovou otázku asi nečekal. Zmateně na mě hleděl, nejspíš měl otázku i on pro mě. „Na nic se neptej, prosím, prostě mi odpověz."

Michael zavrtěl hlavou, jako by se potřeboval vzpamatovat, poposedl si a podepřel se rukama. „Jo, mám tě rád."

Ach ne. Tak přece měl Ethan pravdu. Sklopila jsem pohled na své propletené prsty a smutně si povzdechla. „Moc mě to mrzí, Mikey. Taky tě mám ráda, ale ne takhle. Nikdy jsem ti nechtěla dávat naděje. Jak jsem dneska v noci za tebou přišla, to byla hrozná blbost." Během mého povídání Michaelovy modré oči byly čím dál vykulenější. Snažila jsem se na něj moc nedívat, přesto jsem si všimla, že je po každém mém slově zmatenější.

Pak jen zvedl ruku, aby mě zastavil. „Počkej chvíli. O čem to mluvíš? Jaký naděje?" Přisunul se blíž ke mně.

Pro změnu jsem byla zmatená já. „No, naděje, že by něco mezi námi mohlo být."

„Co?" Vyjekl, až jsem nadskočila. „Ale to já přece nechci. Mám tě rád, to sice ano, ale jen jako kamarádku. Rozhodně k tobě necítím něco víc."

„Vážně?" Musela jsem si promnout kořen nosu. Teprve dopoledne a já už začínám být z toho všeho unavená. „Vždyť říkal, že tě ovlivňuju a mám na tebe..."

„Kdo?" zeptal se se zúženýma očima.

„Ethan." Odpověděla jsem okamžitě. Ani mě nenapadlo uvažovat nad tím, jestli to náhodou nemělo zůstat jen mezi námi. Michaelovi bych to řekla i tak.

„Tys s ním mluvila?" zeptal se nevěřícně. Ani se nedivím. S Ethanem zrovna nemáme k sobě blízko.

Přikývla jsem a zastrčila si pramen hnědých vlasů za ucho. „Když jsem od tebe v noci odešla, šla jsem si pro pití a potkala Ethana v kuchyni." Nadechla jsem se a na okamžik přivřela oči. „Řekl mi, že vás ovlivňuju a že to pro tebe něco znamená, když ti vlezu do postele jen v košilce."