Pod Jeho Křídly

14. Kapitola

14. Kapitola

***

Allison

„To nemůžeš myslet vážně," zašeptala jsem nevěřícně a o krok od Lucy odstoupila. Na tenhle stupidní plán ať rychle zapomene. Do Austrálie bez kluků nepojedu. „Nikam bez nich..."

„Nemáš na vybranou." Skočil mi do řeči a s bezcitným výrazem ke mně vykročil. „Já tě mám na starost, seš pod mojí ochranou, takže posloucháš mě, Allison. A já ti říkám, že zítra spolu vypadnem z Evropy." Zastavil se kousek přede mnou a já měla náhle pocit, že se ještě víc ochladilo.

„Proč chceš odjet bez kluků?" zeptala jsem se a spolkla knedlík, který se mi vytvořil v krku.

„Protože nebudem tak nápadný. Cestovat ve větší skupině je riskantní."

Civěla jsem na něj s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Dělá si srandu? Nadechla jsem se a naštvaně mu zabodla prst do hrudi. „Jak tohle můžeš říct po třech letech, co všichni společně přežíváme? Možná spolu nebudem nápadný, ale dost zranitelný, Luco." Chytil mě za zápěstí a moji ruku odtáhl. Ale to mě nezastavilo v mluvení, měla jsem toho na srdci ještě dost. „Nechápu, že tě to vůbec napadlo. Ten plán je pěkně debilní. Navíc, jak to můžeš klukům udělat? Tři roky tě následují, berou tě jako vůdce, věří ti a respektují tě. Vždycky, když si je potřeboval, šli do toho s tebou. Ty by ses na ně po tom všem jen tak vykašlal?!" Volnou rukou jsem ho praštila do ramene. Netuším, kde se to ve mně vzalo. Tohle bych si k Lucovi nikdy nedovolila, ale teď jsem respekt a strach odsunula stranou a nechala se pohltit vztekem.

„Hej, Allie!" Uslyšela jsem, jak mě někdo volá, ale dál jsem se soustředila na mlácení toho sobce, se kterým to ale ani nehnulo. „Allie, dost!" Chytily mě silné ruce a odtáhly pryč. Ucítila jsem známou vůni a okamžitě zabořila tvář do Michaelovi hrudi. Celá jsem se třásla a pevně mezi prsty svírala jeho tričko. „Co se stalo?"

„Luco..." Cítila jsem, jak mě pálily slzy v očích. Snad poprvé za tři roky jsem se jim nebránila. Nebudu dál skrývat emoce jen proto, že je to podle Lucův projev slabosti.

Ucítila jsem dotek na tváři a stočila pohled k Ethanovi, jež si mě starostlivě prohlížel. „Co Luco?"

„Chce odjet se mnou pryč." Zašeptala jsem. „Chce vás tady nechat, ale to já nedovolím." Ještě víc jsem se natiskla k Michaelovi a sledovala Ethanovu tvář, jak rudne vztekem.

„Ty se chceš na nás vysrat? Chceš odjet bez nás?!" Vykřikl a ztratil se mi ze zorného pole, když se rozešel k Lucovi.

„Nezvyšuj na mě hlas, Ethanem. Tentokrát to nemusí skončit jen modřin," zavrčel Luca a já se odtáhla od Michaela.

„Tak mi kurva odpověz!"

„Odjíždím s Allison zítra ráno, vy si každý půjdete svou cestou." Luca mluvil klidně, ale podle toho, jak mu živé oko ztmavlo a jak byl napjatý, tak byl pořádně naštvaný.

Ethan se otočil k nám a naše oči se střetly. V modrých duhovkách se mu mihlo tolik emocí, nedokázala jsem je určit. Zamračil se a vrátil se pohledem k Lucovi. „Máš za úkol ji chránit. Myslíš si, že to zvládneš úplně sám? Bez naší pomoci bys Allison nedokázal ochránit ani jedinej posranej den."

Luca svůj vztek dokázal udržet na uzdě a prostě se Ethana zeptal: „Vážně? A ty bys ji dokázal ochránit? Tvoje city k ní tě oslabují. Něco se jí stane a tebe to zničí. Seš slaboch, Ethane." Proč to sem tahá?