Pod Jeho Křídly

Epilog

Epilog

***

O deset let později

Allison

„Do dvou hodin po vás chci seznam všech zbraní, které chcete poslat. Pokud ho nepošlete, tak se bohužel nedohodneme." Sáhla jsem pro hrnek s ovocným čajem, zatímco šéf Los Angeleského podsvětí se na mě skrz webovou kameru otravně ksichtil.

„Samozřejmě, paní Bennettová. Jak si přejete." Utrousil jedovatým tónem. Byl to hlupák, pokud si myslel, že to jen tak přehlédnu.

„Pozor na jazyk, pane Fostere, nezapomeňte, s kým mluvíte. Važte si toho, že jsem na vaši dohodu vůbec přistoupila. Vaše skupinka výtržníků je nic oproti impériu, kterému vládnu já." Zasyčela jsem na něj a okamžitě si všimla, jak ve tváři celý zblednul. Dostal strach, tak to má být.

„Já... o-omlouvám se." Vykoktal vyděšeně a já se nad tím v duchu pousmála.

„Máte dvě hodiny. Ani o vteřinu víc." To byla má poslední slova předtím, než jsem zaklapla notebook. S povzdechem jsem se opřela o opěradlo a položila si dlaň na břicho. Proč, že jsem souhlasila, že s tím chlápkem uzavřeme obchod? Vytáčela mě jen jeho existence, a to mi nedělalo dobře.

„Co kdybychom zavolali strýčkovi Michaelovi?" zeptala jsem se své dcery nebo syna, kterého nebo kterou za necelé dva měsíce budu konečně držet v náručí. Michaelův humor mě vždy pobavil, což dělalo dobře i miminku.

A jelikož jsem byla celkem na nervy z toho chlápka, nehodlala jsem ztrácet čas a natáhla se pro telefon.

Zazvonilo to třikrát, než Michael hovor přijal. „Ahoooooooooj!" S bolestivým výrazem jsem okamžitě odtáhla telefon od ucha. Ta malá potvora mu zase vzala mobil.

„Ahoj Jessie, mohla bys prosím dát telefon tatínkovi?" Požádala jsem ji mile.

„Joooooo!" Zapištěla a já se chytla za kořen nosu. Telefon jsem odložila aspoň metr od své hlavy. Zbožňuju ji, ale je to nejvíc uječený dítě, který znám. „Tati, volá teta Allie!" Zaječela a já v pozadí slyšela Jenny, Michaelovu manželku, jak se něčemu chichotá.

Pak už jsem konečně zaslechla Michaelův hlas. „Díky, zlato, ale příště mi telefon rovnou dones, ano?"

„No jo. Jdu si dát palačinky!" Jo, je to jeho dcera.

„Ale nech nějaký i pro mě!" Zahučel Michael a já se musela smát, když jsem zaslechla jedno hlasité: „Ne!" Už teď je mi líp. „Čemu se směješ?" zeptal se mě Michael a já se odvážila přiložit si telefon zpět k uchu.

„Tobě, protože tě má tvoje pěti letá dcera slušně na háku." Sáhla jsem do šuplíku pro kousek čokolády a mrkla na hodiny. Budou dvě.

Argos si všimnul, že mám v ruce něco k jídlu, vstal a pomalu ke mně došel, aby něco vyloudil. Hleděla jsem na něj a usmívala se. Už mu bylo deset, měl plně nárok na psí důchod. Občas se v něm ale probudil štěněcí duch a vyváděl jako před lety.

„To není pravda, moje dcera mě respektuje a vidí ve mně vzor." Bránil se Michael, jehož hlas mě vrátil zpět do reality.

„Zeptej se Jenny." Ušklíbla jsem se a pohladila Argose po hlavě. Pod mým dotekem přivřel oči.

„Jenny, má mě Jessie na háku?" Zavolal Michael a já musela telefon znovu od ucha oddálit.

Jenny se smíchem odvětila: „Je to tak, zlato." Načež Michael okamžitě spustil, jak se obě pleteme. Ani jsem necekla, jen ho tiše poslouchala a bavila se nad tím, jak je naštvaný.