Pod Jeho Křídly

69. Kapitola

69. Kapitola

***

Allison

Odmala mě táta učil, že musím být opatrná v tom, komu se rozhodnu věřit. Protože vložit důvěru v někoho z našeho světa byl hodně velký risk. On to dobře věděl, přesto sám takovou chybu mnohokrát udělal, a nakonec za to zaplatil. A možná právě taky proto mě svěřil zrovna Lucovi, aby měl jistotu, že já stejnou chybu neudělám. Věděl totiž, že se postará o to, abych důvěřovala správným lidem. A mezi těch pár vybraných lidí, které jsem za dobu strávenou s Lucou stihla poznat, Valeria nikdy nepatřila. Už při prvním setkání mi Luca nemohl lépe vyjasnit, jaká mrcha to ve skutečnosti je. Mělo mi to stačit k tomu, abych se jí po celou dobu, co tady budeme, obloukem vyhýbala. Jenže já udělala tu monumentální chybu a dala se s ní do řeči. Uvěřila jsem jí, že lituje svých chyb a přeje si mít svého syna zpátky. Jak jsem mohla být, tak hloupá? Vždyť jsem se dokonce snažila Lucu přesvědčit, aby ji vyslechl, proboha! Téhle ženě, která se snaží tvářit hrozně provinile, by neměl věnovat ani vteřinu svého času.

Přestože jsem věděla, že mu tolik ublížila, chtěla jsem jí pomoct. Věřila jsem jí, že to myslí vážně a že chce dostat druhou šanci. Ale teď? Ať chce Valeria cokoliv, rozhodně jí nejde o Lucu. Sedí na židli, tváře má rudé a vypadá to, že se každou chvíli rozbrečí. A na jí nejspíš vyškrábu oči, pokud to udělá. Není pitomá, sakra dobře věděla, jak se Luca při zmínce o jeho bratranci bude cítit, a přesto s tím nedala pokoj. Vyloženě ji za tohle, co předvedla, nesnáším a lituju mých veškerých pokusů, kdy jsem se snažila obnovit jejich vztah matky a syna. Ona si Lucovo odpuštění nezaslouží.

Ohlédla jsem se za svým ochráncem, který právě odešel z místnosti, a vlastně jsem si ani pořádně neuvědomila, co se chystám udělat, když jsem za doprovodu vrzavého zvuku odsunula židli od stolu a vstala. Rázem se do mě zabodly všechny pohledy. Teda skoro všechny. Očkem zalétnu k Michaelovi s Ethanem, kteří se ode mě odvrací a já tak úplně nemůžu říct, jaké výrazy mají tvářích. Jistou představu ale mám. Potlačila jsem povzdech a slíbila sama sobě, že si s nimi potom o všem promluvím a vysvětlím jim to, i kdybych je měla přivázat k židli, abych je udržela ve své přítomnosti. Umlčila jsem pochod svých myšlenek a pak už jsem se zaměřila na Valeriu, jejíž modré oči mě ostražitě pozorovaly, jako bych po ní měla každou chvíli skočit. Možná to taky tak udělám. Zaťala jsem pěsti a věnovala jí tak vražedný pohled, který ji, doufám, bude pronásledovat i ve snech. „Myslela jsem, že chcete, aby vám Luca odpustil, ale nic pro to neděláte, naopak to jen zhoršujete. Nezasloužíte si druhou šanci." Zasyčela jsem na ní a pečlivě zdůraznila každé slovo, které vyšlo z mých úst. „Nikdy vám neodpustí, co jste mu udělala. A můžete si fňukat, jak chcete... i když pochybuju, že vám na tom doopravdy záleží." Protože kdyby ano, nechovala by se jako bezcitná bestie, kterou je.

Mezi ostatními dál převládalo ticho, které se nejspíš nikdo neodvažoval narušit. Všichni pozorně sledovali, jak se mi Valeria chystá vrátit útok. „Jak to se mnou mluvíš?" Zeptala se tiše a výraz v její tváři byl plný šoku. Nebyla zvyklá na to, že si k ní někdo dovoluje víc, než je schopná akceptovat. A já teď z jejího pohledu pravděpodobně přesáhla všechny hranice slušného chování.

Ale víte co? Ani trochu mě to nezajímalo. Z mého pohledu ty hranice taky solidně překročila a jen tak to nenechám. „Řekla bych, že ještě docela slušně, ale klidně můžu přiostřit, pokud vám to nestačí." Vyzývavě jsem na ní povytáhla obočí.

Valeria s Luciou zalapaly po dechu a Tyson se naproti mně škodolibě zasmál. Střelila jsem po něm pohledem a zjistila, že se dost okatě šklebí na Valerii. Fakt, že jeho výsměch patřil jí a ne mně, mi dodal ještě víc kuráže. „Přece nejsi tak hloupá, aby sis dovolila vyhrožovat mi." Odfrkla si ta zlá ropucha, jak ji Michael nejednou nazval.