Pod Jeho Křídly

44. Kapitola

44. Kapitola

***

Luca

Schody jsem bral po dvou, ani za nic jsem si nemohl dovolit zpomalit, přestože jsem měl pocit, že každou chvíli vyflusnu plíce na zem. Byl jsem vyčerpanej, ale strach o Allison mi dodal dostatek energie, abych se dostal nahoru a okamžitě se rozběhl tou zasraně dlouhou chodbou, na jejíž konci byly naše pokoje.

Kurva! Nenáviděl jsem Adriana za to, že má tak obrovskej barák. A taky jsem nenáviděl sebe, protože jsem s ní nezůstal. Měl jsem se na toho týpka vysrat a nehnout se od Allison. Mohlo mi hned dojít, že je to celý jen posraná léčka, aby měl zrádce dostatek času...

Blížil jsem se ke svýmu pokoji a moje srdce se na několik vteřin zastavilo, když jsem uviděl, že jsou dveře otevřený. Pořád jsem si ale naivně dával naději, že ji uvnitř najdu. Že ještě není pozdě.

Jenže ona tam nebyla. A ve mně se cosi v ten moment zlomilo. V hrudi jsem cítil jakýsi prázdno, jako by tam něco chybělo. „Kde je?!" Můj hlas se podivně třásl. Poprvý jsem se podíval na Tysona, kterej tady celou dobu stál. Oči měl vytřeštěný a ve tváři byl bledej jak stěna.

Zavrtěl hlavou a nejistě se rozhlídl po pokoji. „Já nevím."

Tak on neví. Zbraň, kterou jsem doteď svíral v ruce, jsem odhodil někam do prdele, a vykročil k němu. Nehnutě čekal, až se k němu dostanu, jako by přesně věděl, co ho čeká. Jakmile mi byl na dosah ruky, napřáhl jsem se a vrazil mu takovou ránu pěstí, že spadl na zem. „Jakto, že to nevíš? Do hajzlu, měl jsi ji hlídat!" Sklonil jsem se k němu a jebnul mu s hlavou o podlahu.

Zaskuhral, ale nijak se nebránil. „Musel jsem na hajzl a když jsem se vrátil, byla pryč."

Jen co to řekl, moje tělo pohltil vztek jako planoucí žár, kterej mě spaloval až do morku kostí. Chytil jsem ho za triko a z plných plic na něj zařval: „Řekl jsem ti, abys ji nespouštěl z očí! Já ti věřil, že ji ohlídáš, ty kreténe! A teď je pryč!" Zavřel oči, jako by přijímal vinu, kterou na tom nesl. A já chtěl, aby ho to sžíralo, aby se tím trápil. Nejen proto, že si to zasloužil, ale taky proto, že jsem si sobecky přál, abych se tak necítil sám, protože ten pocit, že jsem selhal, že jsem ji zklamal, že je kvůli mně v nebezpečí... tak ten pocit byl kurva neúnosnej. Ale nahlas bych to nikdy nepřiznal.

„Luco, přestaň!" Zaslechl jsem za sebou Adriana. Ještě něco říkal, ale já ho nevnímal. Pořád jsem viděl rudě a neodpustil si další ránu do Tysonova už tak dost zkrvavenýcho ksichtu. Pak jsem ale ucítil stisk na ramenou a k mým uším dolehly slova mýho nevlastního bratra, který mě okamžitě probraly. „Do hajzlu, to už stačilo! Takhle jí ničím nepomůžeš!" Vytrhnul jsem se mu, pustil Tysona a zajel si rukama do vlasů.

Má pravdu, tohle nikam nevede. Snažil jsem se přemejšlet, co dál, ale byl jsem příliš rozrušenej. Před očima jsem měl její vystrašenou tvář, její nádherný oči plný slz. Do píči! Můžou tady ještě bejt? Projelo mi hlavou a já se tý otázky okamžitě chytnul. Potřeboval jsem nějakou naději. A nemohl jsem ztrácet čas. „Musím ji najít." Sebral jsem svoji zbraň a chtěl jít obrátit tenhle barák vzhůru nohama, ale Adrian se mi postavil do cesty. „Adriane, neser mě!"

„Nejdřív se uklidni," řekl vážným hlasem. Dělá si prdel? Vážně jsem se musel držet, abych ho prostě nezastřelil tady a teď.

„Mám se uklidnit? Budu v klidu, až Allison bude v bezpečí." Strčil jsem do Adriana, aby mi uhnul z cesty, a na vteřinu střelil pohledem po Tysonovi, kterej si hřbetem ruky setřel krev z obličeje, zatímco se zvedal ze země.
„A až toho zasranýho kokota, co ji unesl, zabiju." Dodal jsem a v mysli si projel každýho člena gangu. Měl jsem se na ně vysrat. Mojí prioritou byla vždycky Allison, oni nikdy. A díky jednomu z nich je teď pryč. Vím, že je fakt zbytečný nad tím přemejšlet, ale měl jsem s ní vypadnout hned jak Michael ostatním vykecal, kde jsme. Michael.