Pod Jeho Křídly

33. Kapitola

33. Kapitola

***

Luca

Drtil jsem v ruce sklenku s whiskey, zatímco jsem sledoval Adriana, jak neustále čumí na Allison. Bylo to k nasrání. A jí to očividně taky kurva vadilo. Seděla vedle Michaela, kterej od doby, co jsme vzlétli, nezavřel klapačku, a pořád se tak nervózně ošívala. Moc dobře to věděla, stejně jako Adrian věděl, že já propaluju pohledem jeho. Přesto s tím nepřestal.

O co mu do prdele šlo? Chtěl mě vyprovokovat? Jestli jo, byl na dobrý cestě. Fakt jsem mu chtěl natáhnout, jenže jsem se musel zatraceně držet zpátky. Sice je na přes držku, ale chce chránit Allison a náš spolek. A taková rána do ksichtu by asi nebyla dobrej způsob, jak říct díky.

Vypil jsem celej obsah sklenky a můj zrak se upnul na Allison, protože najednou vstala, zastrčila si vlasy za uši a se sklopeným pohledem vyrazila ke mně. Proč jde sakra za mnou? Zamračil jsem se, když se zastavila přímo přede mnou a já tak k ní musel vzhlížet.

Propletla si prsty na břiše a tiše se zeptala: „Můžu si sednout k tobě, prosím?" Byl jsem z její otázky celkem vykolejenej, tak jsem přikývl, aniž bych nad tím přemejšlel. Oddechla si a sedla na sedadlo přímo naproti mně. Tím pádem seděla zády k Adrianovi, kterej samozřejmě zíral na nás a na jeho tváři se objevil podivnej úšklebek. Kokot. Měl jediný štěstí, že na nás nečuměl dlouho a začal se o něčem bavit s jedním z jeho chlapů, kterej na nás čekal u letadla.

Vrátil jsem pohled k Allison, sledovala mě s prosbou v očích, nad čímž jsem se pro změnu nepříjemně ošil já. „Můžu tady zůstal do konce letu? Hrozně mi vadí, jak mě pořád sleduje, tak s tím třeba přestane, když budu s tebou." Pronesla tiše a já se trhaně nadechnul. Nevim proč do prdele, ale mým tělem projel zvláštní pocit, když mi to došlo. Nepřišla mě zbytečně otravovat. Hledala u mě ochranu.

„Zůstaň tady," řekl jsem a na její tváři se objevil vděčný úsměv. Sice bych byl radši sám, protože do přistání zbývalo ještě asi osm hodin. Ale ona by celej ten čas musela trpět Adrianovo úchylný zírání.

Radši jsem si nalil další sklenku a hned do sebe alkohol vyklopil. „Můžu se na něco zeptat?" Ozvala se moje svěřenkyně a já v duchu pronesl poznámku, že tohle bude kurva dlouhej let. Nesnáším debilní otázky. Měl jsem chuť říct ne, ale nakonec jsem kývl, aby pokračovala. Byl jsem trochu zvědavej, co z ní vyleze. Allison se kousla do rtu a nakrčila obočí, jako by vedla vnitřní boj sama se sebou, jestli se mě má vůbec zeptat. Asi bylo dost očividný, že jsem nasranej, nechtěla mě víc provokovat. Ale už s tím začala, takže by mě spíš nasralo, kdyby si to nakonec nechala pro sebe. „Proč jsi s tím souhlasil? Říkal jsi, že nedovolíš, aby nás Adrian odvezl do Itálie." Vypadlo z ní tichým hlasem, aby jí nikdo kromě mě neslyšel.

Tak nějak jsem tušil, že se na tohle dřív nebo později zeptá. Ale nebyl jsem si jistej, jestli jí chci říct pravdu. Připadal jsem si tak zranitelně a Allison je poslední člověk na týhle posraný planetě, kterej by to měl vědět. Do hajzlu. Proč mi na tom kurva záleží? Zatnul jsem čelist a odvrátil se od ní. Bylo kurevsky těžký to říct nahlas a přiznat a přiznat si to tak sám sobě. „Protože jeho pomoc potřebujeme. Sám tě ochránit nedokážu." Ta slova mě pálila na jazyku.

Allison chvilku nic neřekla, což mě málem stálo veškerý sebeovládání. Byl jsem z toho na nervy, ale neměl jsem ponětí proč kurva. „Nepřátel máme opravdu hodně, viď?" Vyklouzlo z ní nakonec.

Nečekal jsem, že řekne něco takovýho. „To kurva jo." Ale musel jsem souhlasit.

„V tom případě to chápu, Luco. Nemůžeš mě ochránit před celým světem sám." Pronesla, jako by mě tím chtěla uklidnit.