Pod Jeho Křídly

61. Kapitola

61. Kapitola

***

Allison

Ve svém pokoji, schovaná pod peřinou s těžkou hlavou plnou různých myšlenek, které mě ani na chvíli nenechaly v klidu. Přesně tak jsem převážně trávila následující dva dny. A nejspíš bych z toho zešílela, kdyby nebylo Amalie, jež mě občas vytáhla ven. Za to jsem jí byla vděčna víc, než mohla tušit. Přestože jsem neměla zrovna chuť s někým komunikovat, věděla jsem, že mi její společnost pomůže. A Amalia mě překvapivě snadno dokázala rozptýlit. Povídala mi o svých oblíbených knihách, dalších zálibách, o svém dětství a vyprávěla mi vtipy, kterými se mě snažila rozesmát. Byla to skvělá holka. Vkládala do toho, aby mi bylo lépe, tolik snahy. A pro mě to znamenalo hrozně moc. Znaly jsme se jen krátce a ona se přesto svůj veškerý volný čas snažila věnovat mně. A i když se u mě občas objevily stavy, kdy jsem ji neomaleně chtěla poslat pryč, ať mi dá pokoj, vždycky jsem nakonec byla ráda, že jsem to neudělala a ona mi tak svým povídáním náladu vážně dokázala zlepšit.

Vytáhla mě na procházky po Adrianově zahradě a já se ani neobtěžovala zeptat Lucy, jestli smím jít. Protože jsem kašlala na jeho zákazy a pravidla. Nechtěla jsem s ním mluvit, vlastně jsem ho nechtěla ani vidět. A on to měl u mě stejně tak, protože kdykoliv jsme na sebe někde narazili, tvářil se jako bych neexistovala. Několikrát jsem ho dokonce potkala, zrovna když se vracel úplně vyčerpaný z tělocvičny, díky čemuž mě pokaždé zaplavila nesmírná zoufalost. Připomínal mi totiž, co se s každým dnem stále blížilo. Zvládl mi sebrat i poslední kousek naděje, že by se zápasu sám vzdal. A já? V jeden moment jsem taky chtěla vzdát veškerou svoji snahu a přestat se starat o nějaký zápas. Chtěla jsem je v tom nechat, ať si dělají, co chtějí. Ale jak bych mohla? Ne, nemohla jsem to nechat být a rázně si řekla, že se o to musím postarat sama. Z posledních sil jsem se chytla jediného záchranného bodu, který mi zůstal. Jediné poslední naděje. Když zápas zrušit nechce ani jeden z nich, pořád jsem tady já, která to může zařídit. Ještě jsem sice nevěděla, jak to udělám, ale na to jsem co nejdříve hodlala přijít.

Musela jsem na to jít ovšem opatrně. Tentokrát už ano. Protože moje urputná snaha Lucy přesvědčit dopadla přímo katastrofálně. Celou záležitost jsem akorát zhoršila, protože se mi jen podařilo naštvat jej. Nejsem jako oni, Allison, jsem mnohem horší. A já jeho vzteku dokázala porozumět. Moc dobře jsem chápala, že ho tím štvu a nejspíš i dovádím k nepříčetnosti. Ale on musel taky pochopit mě, že tohle je věc, kterou nemůžu jen tak přehlédnout a neřešit ji. Prostě nemůžu.

Pozdě jsem si uvědomila, že jsem ho neměla tak provokovat a dráždit a prostě s ním zápas neřešit, jakmile mi dal jasně najevo, že se zápasu nevzdá. Určitě bychom předešli hádce, která nás dokázala takhle rozhádat. Byla jsem hloupá. Rovnou jsem měla začít myslet na to, že se o to postarám já sama a Lucu s tím zkrátka neštvat, byť by mu to mohlo přijít podezřelé, že se na zápas nevyptávám. Protože mě znal. Věděl, jaká jsem. Věděl, že se starám. Někdy možná až moc. Ale to už bylo stejně jedno. Nemohla jsem vrátit zpět to, co se stalo, teď jsem hlavně musela vymyslet, co dalšího podniknu.

Noc že čtvrtka na pátek jsem skoro celou probděla. Zírala jsem do stropu a snažila se přijít na rozumný nápad, který se po dlouhých hodinách stejně nedostavil. Asi jsem nemohla jen tak vtrhnout do ringu, to by se mi nikdy nepodařilo. Nebo ano? Bylo to složitější, než se zdálo. Odhadovala jsem totiž, že Adrian povolá svoje muže, aby ohlídali, že všechno proběhne tak, jak má a dovnitř vstoupí jen vybraní hosté. A já nebyla na seznamu zvaných osob. Moje uvažování a vymýšlení, které bylo postupně čím dal nesmyslnější, skončilo nad ránem, kdy jsem vyčerpáním usnula a probudila se teprve při hlasitém klepání na dveře.