Pod Jeho Křídly

20. Kapitola

20. Kapitola

***

Allison

Takže si to zopakujem. Elijah Henderson, vůdce spolku, jehož název je mi stále neznámý. Je to hajzl, který mě chce zabít. Jde mu jen o moc. Pak je tady Nicholas McLean, spolek Inferno. Náš úhlavní nepřítel. A nakonec... Adrian Del Nero, vůdce gangu Assidio. Členové nosí masky, protože mají vytetované lebky na obličejích. Adrian mě zabít nechce, nejde mu o moc ani o prachy. A to hlavní, je to Lucův nevlastní bratr. Vynechala jsem snad něco?

„Soustřeď se!" Ozvalo se někde za mnou a pak jsem se ocitla na zemi. Naštvaně jsem k Holdenovi vzhlédla, ale on se tvářil stejně tak. „Máš se mnou bojovat, Allison, ne být ztracená ve svých myšlenkách." Natáhl ke mně ruku a pomohl mi na nohy.

„A nemůžem to pro dnešek ukončit? Luca si nevšimne, žes mě pustil dřív." Luca si posledních pár dní nevšímá skoro nikoho. Abych byla přesnější, tak to jsou přesně čtyři dny. Čtyři dny, co jsme přijeli a co mi Luca pověděl o svém bratrovi. Řekla bych, že se všem straní kvůli mně. Ten náš rozhovor na balkóně pro něj byla slabá chvilka a on je teď na sebe naštvaný, protože si nemůže dovolit projevit slabost.

Holden po chvíli přemýšlení přikývl. „Fajn, ale jdi rovnou k sobě do pokoje."

Kromě mě, Holdena a Lucy v domě nikdo nebyl. Ostatní byli vysláni do všemožných obchodů. Takže nebyl problém dostat se do pokoje, aniž by mě někdo viděl. Luca je ve svojí pracovně a pochybuju, že v blízké době vyleze.

Dala jsem si sprchu, abych ze sebe smyla pot, pak jsem si v šortkách a tričku lehla do postele a zavřela oči. Chtěla jsem si chvilku odpočinout. Za chvíli zase půjdu dolů, abych uvařila oběd. Trvalo mi, než jsem se v nové kuchyni naučila trochu pracovat. Tolik nejnovějších spotřebičů jsme ještě neměli a já na to nebyla zvyklá.

Zaslechla jsem za dveřmi kroky. Vyděsila jsem se, že si jde Luca zkontrolovat, jak trénuju. Ale ty kroky utichly, když k mým uším dolehlo zavření dveří. Luca asi přešel z pracovny do svého pokoje, aby se mu lépe trucovalo.

Nesnášela jsem to. Tenhle jeho přístup k projevům lidskosti. Za tři roky se mi poprvé trochu odhalil a něco o sobě prozradil a on se chová, jako by mi přednesl podrobný výklad o svém životě. Myslí si snad, že to všem prozradím? To bych neudělala. Ani Michaelovi bych to neřekla. Je to věc mezi námi a já chci, aby to tak zůstalo.

Zhruba za patnáct minut jsem se zvedla a vyrazila dolů připravit oběd. Holden se díval v obýváku na televizi, ale když mě uviděl, následoval mě, aby mi dělal společnost. „Hm, co to bude?" zeptal se, když jsem na pult vyndávala ingredience.

„Palačinky naslano." A po mé odpovědi se zašklebil. Převrátila jsem oči. „Vím, že palačinky zásadně jíte jen k snídani když už, protože to není jídlo pro chlapy. Ale já nemůžu za to, že tu skoro nic nemáme."

S tímhle se mnou Holden souhlasil. Nakonec mi i pomohl oběd připravit. A když si vzal na talíř svojí porci, musel uznat, že palačinky se špenátem a rajčaty nejsou vůbec špatné. Oběd jsem klukům dala do trouby a na pultu zůstaly už jen dva talíře. Oběd pro mě a pro Lucu. A někdo bude muset ten oběd Lucovi odnést. Co jsme tady, dělal to za mě Michael, ale teď tu není.

„Holdene?" Udělala jsem na něj psí očka. „Mohl by si prosím odnést Lucovi oběd?"

Zúžil na mě oříškové oči. „Proč mu to nevezmeš ty?"

„Prosím." Zaúpěla jsem.

Holden se zasmál. „No dobře." Vstal a vzal si do ruky Lucův talíř. „Ale sama dobře víš, že se mu nemůžeš vyhýbat věčně."