Pod Jeho Křídly

64. Kapitola

64. Kapitola

***

Allison

Sklopila jsem zrak na své dlaně, aby neviděl, jak moc mě tímhle zaskočil. Asi jsem to měla čekat. Něco jsme měli nedořešené, hned mi mohlo dojít, že si o tom bude chtít promluvit. Já ale byla příliš zaskočená z toho, že mě sem přišel hledat, než abych se zamýšlela nad tím, jak by mohl využít téhle příležitosti, že jsme spolu sami. Jen my dva. Máme všechen čas světa, abychom probrali, co bylo potřeba. Mohli jsme si vyjasnit všechno. A já za to nemohla být víc ráda, ačkoli jsem si uvědomovala, jak moc to na konci bude bolet.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu ve snaze zahnat myšlenky, které mi akorát berou odhodlání tohle celé jednou pro vždy vyřešit, a vrátila pohled ke svému ochránci, který mě nejspíše po celou tu dobu upřeně pozoroval. Bez jediného zaváhání jsem přikývla na souhlas a on na své tváři na okamžik vykouzlil nepatrný úsměv. A mě to dostalo jako pokaždé. Nemohla jsem si pomoct. Vlastní mimické svaly mě zradily, když jsem mu ten úsměv opětovala. Byla jsem na něj naštvaná a taky jsem se chystala dokončit to, co jsem dneska večer začala. Neměla jsem důvod k úsměvu, i tak jsem tomu nedokázala zabránit. Pořád jsem nezvládala pochopit, jaký vliv na mě dokáže mít. A to i v situacích, kdy se to opravdu nehodilo. Znovu jsem se od něj odvrátila, jako by mělo smysl se vůbec pokoušet ten úsměv před ním skrýt. Moc dobře si ho všiml.

Seděla jsem a nervózně vyčkávala, co bude dál. Jenže z Lucy i po krátké chvíli nevyšlo jediné slovo a já byla nucena vrátit svůj zrak zpět k němu, protože mě přemohla zvědavost. Teď to byl on, kdo se podíval jinam, zatímco já jej upřeně pozorovala, nechtěla jsem totiž riskovat, že bych propásla jakoukoliv reakci, kterou mi mohl dát. Samotný měsíc se rozhodl usnadnit mi to, když se na chvilku osvobodil ze zastínění dešťových mraků a ozářil Lucovu tvář. A umožnil mi tak výhled na všechna zranění, co na obličeji utrpěl. Všechny rány měl již ošetřené, přesto to nevypadalo o nic míň děsivě. Pořád ode mě odvracel pohled a já si byla téměř jistá, že nechtěl vědět, jaké emoce by mohl v mé tváři najít. Jenže to se mi nelíbilo. Musel to vidět. Tohle byla další z našich chvílí, kdy jsme k sobě chtěli být zcela upřímní, takže jsem mu nemohla dovolit, aby se něčemu snažil uniknout.

Zvedla jsem se a pomalým, vcelku nejistým krokem jsem se vydala k Lucovi. Jeho nádherné oči okamžitě zakotvily na mé maličkosti. Neuniklo mi, že se mu napjalo celé tělo, ale když poznal, že neodcházím, ale jdu přímo k němu, zase se uvolnil. Zastavila jsem se necelé dva kroky před ním a důkladně si prohlídla jeho tvář. A z toho, co jsem viděla, se mi chtělo plakat. Muselo to tak moc bolet. Natržené obočí, pod pravým okem se mu vylil pořádný monokl, další modřina se táhla po hraně jeho ostré čelisti. Ret měl roztržený, a dokonce jsem zahlédla pár ran vykukujících i zpod lemu jeho trika. Povzdechla jsem si a našla jeho oči, které mě vždycky dokázaly uhranout. Ztrácela jsem se v jeho pohledu tak moc, že jsem si ani nevšimla, jak se ke mně pomalu začal sklánět.

V ten moment jsem se ale naštěstí vzpamatovala a raději se kousek od něj vzdálila. Luca se na mě zamračil, ale nic neřekl. Jen se díval, jak se zády opírám o dřevěný sloup čelem k němu. Stáli jsme od sebe přibližně metr a půl, oba dva jsme na sebe mlčky hleděli a nevím jak on, ale já si užívala tohle klidné ticho před bouří, které přijde, jakmile jeden z nás promluví.

Luca najednou odtrhnul zrak od mé tváře a celou si mě prohlédl. Jeho zamračení se ještě víc prohloubilo, než se mě docela starostlivě zeptal: „Není ti zima?" Podívala jsem se na svůj venkovní oděv v podobě noční košilky a županu a usmála se nad faktem, že si až teď všiml, co mám na sobě.