Pod Jeho Křídly

38. Kapitola

38. Kapitola

***

Allison

Všechno mohlo být jinak. Ale opilého Lucu jsem o tom přesvědčovat nechtěla, protože si očividně stál pevně za svým. Jen... například jsem se nikdy nemusela líbat s Ethanem. Ach bože, tohle zní hrozně. Jako bych toho polibku litovala. Nelituju. Mám Ethana ráda a on má rád mě, ale... prostě kdyby mi Luca celou věc přiznal dřív, mohly to být jeho rty, co by jako úplně první ochutnaly ty mé.

„Půjdem dovnitř? Už je mi zima." zeptala jsem se, čímž jsem prolomila ticho, které mezi námi panovalo. Ovšem zima mi nebyla ani náhodou, pořád jsem byla rozpálená z toho našeho dalšího skoro polibku. Jen jsem potřebovala něco říct, protože se mi nelíbilo, nad čím vším moje myšlenky uvažují. Myslela jsem na Ethana, přestože jsem pořád byla natisknutá k Lucovi. To je vážně špatné.

Můj ochránce se mi zadíval do očí. Než přikývl, měla jsem pocit, že se v nich snažil něco vyčíst. Ale nedala jsem mu k tomu velkou šanci. Zvedla jsem se a vzala ho za ruku, abych mu pomohla na nohy, jelikož to vypadalo, že sám vstát nedokáže.

Volnou rukou se opřel o kotec Elsy, která na něj hleděla jaksi otráveně. Pustila jsem Lucu, abych si Elsu mohla pohladit a rozloučit se s ní. „Chceš si ji vzít s sebou?" zeptal se mě můj opilý ochránce a já k němu překvapeně vzhlédla.

„A nebude z toho průšvih? Adrian říkal, že psy do domu nepouští." Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale každopádně bych byla víc než nadšená, kdybych si Elsu mohla vzít s sebou. A ona zjevně taky, protože začala šíleně vrtět ocasem a štěkat, jako by Lucově návrhu rozuměla.

Bezstarostně pokrčil rameny. „A koho to zajímá?"

Z úst mi unikl hlasitý smích. „Vážně chceš porušit pravidla? Ty?" Tomu lze těžko uvěřit.

Odfrkl si a nemotorně otevřel Elsy kotec. Ta ihned vyběhla ven a nadšeně začala lítat okolo nás. Raději jsem ji chytla za obojek, protože jsem se bála, aby nevběhla mezi střepy od láhve, kterou Luca rozbil.

Podrbala jsem šťastnou fenku mezi ušima a narovnala se, když jsem zaslechla prosté: „Jdeme."

Vrátili jsme se do domu a chvilku nám trvalo, než jsme našli naše pokoje. Na tak velký dům si asi nikdy nezvyknu. Ulevilo se mi, že jsme nikoho po cestě nepotkali. Možná jsem čekala, že u sebe v pokoji najdu Michaela, ale když jsem otevřela dveře, nebyl tam. Luca se opřel ramenem o futro, oči skoro zavřené. „Neměla bych tě doprovodit?" zeptala jsem se s úsměvem na rtech. Vypadal tak nevinně a klidně. Skoro až roztomile.

„Ne," zamumlal.

A ten úsměv se z mých rtů vytratil, protože mi došla jedna věc. Neřekla jsem Lucovi to, kvůli čemu jsem za ním šla. Ten hlavní důvod. A tak jsem se nadechla a pověděla: „Mrzí mě, co jsem ti dneska řekla. Nemám z tebe strach, Luco."

To ho přimělo otevřít oči. Mlčky mě pozoroval a já mohla jen hádat, na co myslí. „Vážně?"

„Ano." Přikývla jsem. Naklonil hlavu na stranu a pořád se na mě díval tak intenzivně, až mi to bylo nepříjemné. „Co je?" zeptala jsem se trochu stydlivě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

„Nic, jen se ti rád dívám do očí, jsou nádherný." Odpověděl. Moje srdce zaplesalo. A Luca sebou trhnul. Jako by mi to řekl, aniž by to opravdu chtěl udělat. „Běž si lehnout, Allie." Přikázal mi mírně, a tak trochu zmateně a otočil se k odchodu.