Pod Jeho Křídly

34. Kapitola

34. Kapitola

***

Allison

Měla jsem pocit, že jsem ušla snad deset tisíc kroků, než nás Adrian zavedl k našim pokojům. Provedl nás několika dlouhými chodbami a zasmál se, když jsem prohodila, že zaručeně budu potřebovat mapu. „Určitě ti ji seženu, principessa." Na tváři mu pohrával pobavený úšklebek, zatímco se jeho nevlastní bratr tvářil, jako by chtěl někoho zabít. Ještě pořád mě držel za paži, i když to už opravdu nebylo potřeba. Ale nevzdorovala jsem mu. Na to jsem byla příliš unavená.

Adrian si odkašlal, čímž mě vrátil zpět do reality, a otevřel další dvoukřídlé dveře, za kterými se nacházel ten nejhezčí pokoj, jaký jsem kdy viděla. „Panebože." Moje čelist dopadla na zem, ale rychle jsem ji sebrala, abych si mohla tenhle kousek ráje pořádně prohlédnout.

Tmavě červené zdi, dvě arkýřová okna, šedý, huňatý koberec, obrovská skříň, kterou nikdy v životě nezaplním, nádherné obrazy, dva noční stolky a.... můj bože. Nádherná postel s nebesy, ke které jsem se téměř rozběhla, když jsem ji spatřila. Díky tomu jsem si taky uvědomila, že mě Luca už víc za paži nedrží. Stojí mezi dveřmi, ramenem se opírá o futro a nesouhlasně se na mě vrtí hlavou.

Za to Adrian se pyšně usmívá, zřejmě je spokojený s tím, že se mi pokoj líbí. „Je to nejhezčí pokoj pro hosty. Koupelna je támhle," ukázal na dveře vedle té obrovské almary. Poté se otočil k Lucovi. „A tvůj pokoj je hned vedle, mio fratello."

Luca kývl na souhlas, ale ani na vteřinu se Adrianovi nepodíval do očí. Pořád hleděl na mě s tou svojí nespokojeností. „Fajn. Teď už můžeš vypadnout." Pronesl a já se na něj zamračila, protože to znělo opravdu hrubě.

Adrian se nezdál být Lucovým chováním překvapený, ale i tak mu poklesly ramena, když se dal na odchod. A já... vážně nevím, co mě to napadlo. Adriana nesnáším. Nevěřím mu ani nos mezi očima, přesto mi ho bylo líto, že ho Luca takhle sprostě vyhodil. Tak jsem na něj zvolala: „Děkujeme, že nám zajistíš ochranu, Adriane. A taky děkuju za tenhle pokoj... je vážně úžasný." Poslední tři slova ze mě vypadly jaksi přiškrceně, protože Luca do mě zabodl vražedný pohled takovým způsobem, že bych se v tu chvíli nejradši vymazala z povrchu zemského.

Adrian na mě pohlédl, na tváři mu pohrával úsměv. „Za tohle děkovat nemusíš, Allison Bennetová. Jsem rád, že se ti pokoj líbí, původně jsi ale měla spát v tom nejhezčím pokoji v celém domě." A já bych to poděkování taky moc ráda smazala spolu se mnou, když byl ten celkem hezký úsměv nahrazen provokativním úšklebkem. „Z mé ložnice je výhled do zahrady a postel je..."

Nestihl tu nevhodnou poznámku doříct, protože jej Luca jednou rukou popadl za košili a do tváře mu zavrčel: „Ještě slovo a rozmlátím ti ksicht."

Adrian nad ním se smíchem zavrtěl hlavou a něco Lucovi řekl. Bohužel jsem mu nerozuměla ani slovo, ale zřejmě to nebylo nic hezkého, protože ho Luca hned na to vyhodil z pokoje a zabouchl za ním dveře. Zůstali jsme tady sami.

O krok jsem couvla dozadu, když se ke mně téměř okamžitě otočil. „Seš spokojená?" Vyjel na mě podrážděně. „Dala jsi mu přesně to, co chtěl."

Zamračila jsem se. Moc jsem nechápala, co tím myslí. „O čem to mluvíš?"

Vykulila jsem oči, protože Luca ke mně nečekaně vykročil. „Včera jsi mu vrazila pěstí a dneska mu děkuješ. Chce tě na svoji stranu a zjevně mu to vychází." Cože prosím? Jen jsem poděkovala. To je to tak špatný?