Pod Jeho Křídly

76. Kapitola

76. Kapitola

***

Allison

V Diegových očích se odrážel strach, zatímco jsem se k němu blížila pomalým, ale jistým krokem. Snažila jsem se působit odhodlaně a troufale, což se mi zjevně dařilo, ale uvnitř jsem se cítila slabě a bezmocně. Nechtěla jsem mu ublížit. Příčilo se mi zranit muže, který se ani nemohl bránit. Ale měla jsem na výběr? Ne, protože do zad se mi zarývaly pohledy Adriana, Darla a Lucy, kteří čekali, až začnu s výslechem. Nebo až to vzdám. Podceňovali mě. Věděla jsem, že čekají spíš na to, že ustoupím. Hlavně to byl můj ochránce, který čekal na jakékoliv zaváhání, jež jsem mu nemohla dopřát. Byla jsem si víc než jistá, že všichni tři by Diega na mém místě pravděpodobně už dávno zabili. Proto jsem já, vůdkyně spolku Phoenix, nemohla selhat a přenechat Diega jim.

Měla jsem to přece v krvi. Po svém otci, který sice byl dobrý člověk, ale když bylo potřeba, zabíjel bez váhání. Počkat, ne, beru to zpátky. Můj otec nebyl, není a ani nebude dobrým člověkem. Je to zbabělec, který se raději někam vytratil a nechal svoji dceru v rukách muže, který pro něj pracoval. Znělo to tak příšerně, ale bohužel to byla realita.

Jen z těchto myšlenek na mého otce, se mě zmocňoval vztek, který jsem šikovně využila proti Diegovi. Pevněji jsem uchopila rukojeť nože, ze kterého odkapávala na zem krev, a na toho zrádce připoutaného k židli výhružně zavrčela: „Řekni nám, pro koho pracuješ, jinak to pro tebe skončí dost špatně." Můj pokus z něj něco dostat se zdál být prozatím na nic. Navíc to výsměšné uchechtnutí, které jsem za sebou zaslechla, mi na kuráži vůbec nedodalo. Nejenže mi nevěřili, ke všemu se nade mnou bavili. Tohle by si ke mně zatraceně neměli dovolovat. Zasloužila jsem si jejich respekt a bylo na čase jim to dokázat.

Ještě jsem na krátký moment stočila pohled k Lucovi, který mi pohled s rukama překříženýma na hrudi opětoval. A čekal. Celým tím postojem mě vyzýval, abych se k něčemu konečně odhodlala. Stiskla jsem ten nůž v ruce o něco pevněji, než jsem se otočila zpět k vyčerpanému Diegovi. „Tak budeš mluvit? Kdo chtěl, abys mě unesl?" zeptala jsem se prozatím ještě klidně, i když jsem už opravdu začínala zuřit. Protože on se na mě jen díval, ani trochu to nevypadalo, že by se chystal promluvit. Takže jsem musela přitvrdit.

Jeho oči se rozšířily hrůzou, když jsem mu přiložila ostří nože ke krku, a chladným hlasem pronesla: „Víš, Diego, mě už unavuje, jak se mě každý snaží dostat k sobě jako nějakou zasranou výhru. Všichni se mnou jednají, jako bych byla věc, kterou si můžou ukrást, kdykoliv se jim zamane. Jsem Allison Corinne Bennettová, vůdkyně spolku Phoenix, a už se sebou nenechám takhle jednat. Budu se bránit, takže mi řekni, pro koho jsi mě měl unést jinak tě zabiju." Tu poslední větu jsem vůbec říct nechtěla, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbilo, jak z jeho tvář poté zmizela veškerá barva. Vyděsilo ho to. Já jsem ho vyděsila. Věděla jsem, že to v sobě najdu. Ten pocit moci, který nad ní mám a který mi dodává čím dál víc odvahy.

Diego na chvilku sklopil pohled, než jej opět zvedl k mému. Sledoval mě přimhouřenýma očima, jak mu vadilo to ostré světlo, které viselo přímo nad námi. „To bych do vás neřekl." Vydechl překvapeně, načež jsem si skoro až pobaveně odfrkla.

„Vůbec mě neznáš." Což byla zatracená pravda. Znal jen moje jméno a spolek, toť vše. Neměl ponětí, jaká ve skutečnosti jsem, takže jsem netušila, jak si vůbec mohl dovolit použít taková slova.

Sotva znatelně zvedl koutek rtů. „On o vás mluvil hodně. Chce, abyste se vrátila domů." Zopakoval tu samou větu, která mi ležela v hlavě.

„O kom to kurva mluvíš?" Zavrčel za mnou Luca a já se obávala, že se mezi nás bude chtít vložit. To jsem mu nesměla dovolit za žádnou cenu, vzal by mi šanci ukázat, že na to mám.