Takhle si oslavu čtrnáctých narozenin Allison Corinne Bennettová rozhodně nepředstavovala. Pro dceru mafiánského bosse to měl být velký den, na který dlouho čekala.
Jednoho dne bude stát ve vedení spolku Phoenix. A s dovršením čtrnáctého roku přiše...
Večeře byla hotová, už zbývalo jen klukům nandat na talíř. Musela jsem to spravedlivě rozdělit. Kdyby si měli nandat porci sami, asi by se najedli jen tři. Jsou to hrozní žrouti. Sundala jsem z poličky devět talířů a na každý dala pár kousků masa a zapečený brambory.
Nandala jsem porci i sobě, zrovna když se Holden vrátil s klukama v závěsu. „Víš, že si můžem nandat sami?" Popíchl mě Michael a už se sápal po jednom z talířů.
„Nemůžete, hlavně ty ne. Všechno bys ostatním snědl." Vrátila jsem mu to a podala mu příbor.
„Pravda," Jsem ráda, že to přiznal. To je taková zvláštní věc. Michael je největší jedlík, a přitom je to hroznej hubeňour. Jednou po mně chtěl, abych dala péct krocana, když se blížil Den díkuvzdání. Myslela jsem si, že se všichni pořádně nají a možná i zbude na další den. Omyl. Michael ho skoro snědl sám a nepřibral ani kilo.
Všichni si vzali svoje talíře, na stole zbyly jen dva. Pro mě a pro Lucu. Jenže toho jsem nikde neviděla. „Kde je Luca?"
„V pracovně." Odpověděl mi Theo.
Hleděla jsem na Lucův talíř a napadlo mě, že kdybych za ním přišla s jídlem, možná bych mu zlepšila náladu a on by mi dovolil větší volnost. Jídlo přece obměkčí každého, ne? Dokonce i Lucu.
„Allison, sedni si," Ozval se nevrlý hlas. Setkala jsem se s Ethanovým naštvaným výrazem. Raději jsem si vzala jídlo a sedla si mezi Michaela a Erica. Nabodla jsem brambor na vidličku a v duchu se zasmála sama sobě, že ani nejsem schopná něco říct Ethanovi, hlavně, že si plánuji, jak půjdu za Lucou promluvit si s ním.
„Měla bys mu odnést večeři nahoru." Promluvil Holden a já k němu překvapeně vzhlédla. „Znáš ho, víš, že se dneska už neukáže."
„Nepůjde za ním! Nasere ho a odnesem to pak všichni!" Zavrčel znovu Ethan a já se na něj zamračila.
„O co ti jde? Sám si mi řekl, abych za ním šla."
„Tak dost!" Holden praštil pěstí do stolu, až jsem nadskočila. „Nepleť se do toho, Ethane, a ty padej za šéfem, než si tohle podporování tvojí volnosti rozmyslím a přinutím tě tady zůstat!" Vyjeveně jsem na Holdena zírala a určitě jsem nebyla sama. Holden patřil k těm klidnějším členům, takovou reakci od něj nikdo nečekal.
„Fajn, ale až ho naserete, já tady nebudu." S tím Ethan vstal od stolu a odešel z jídelny. O pár vteřin později bylo slyšet zabouchnutí vchodových dveří.
„Co to mělo kurva bejt? Můžete nás trochu seznámit s tím, o čem se tu hádáte?" Vyjekl Noah. Tvářil se zmateně, stejně jako Tyson, Eric a Theo.
„Řeknu vám to, ale ty už běž." Holden zase vypadal, že má toho plný zuby, tak jsem nechtěla štvát i jeho. Vzala jsem Lucovu porci, ujistila se, že je jídlo stále teplé, a než jsem odešla z jídelny, Michael mě obdařil povzbuzujícím úsměvem, což mi trochu ulehčilo od nervozity.
Vystoupala jsem schody, Lucova pracovna byla za posledními dveřmi vpravo. Prošla jsem chodbou, pomalu začala uvažovat nad tím, že to přeci jen nechám být. Luca se jen naštve, nic mi nedovolí. Ethan má navíc pravdu, i kdybych Lucu naštvala já, kluci to odnesou stejně tak.
Ale třeba se nenaštve, jen si s ním promluvím, když řekne ne, tak se omluvím a vypadnu. Bože můj, to jsou kecy. Tyhle myšlenky jsou na nic, co potom, jestli se naštve nebo nenaštve. Prostě za ním jdi, Allison, a uvidíš, jak zareaguje!
Natáhla jsem ruku a třikrát zaklepala na bílé dveře. Luca neodpověděl, tak jsem vzala za kliku a pomalu otevřela. Pracovna byla dost velká, bylo tady spoustu knihoven, velké okno, lustr, křesla, pohovka a velký stůl, za kterým seděl v koženém křesle on. Černé lehce zvlněné vlasy mu zakrývaly tvář. Studoval nějaký papíry, snad ani nevěděl, že jsem přišla. „Co chceš, Allison?" Chraplavý hlas vyplnil místnost a já se nadechla.
„Já... nesu ti večeři." Na to mi nic neřekl, tak jsem se pomalu k němu rozešla a položila mu talíř na stůl. Nic. Žádná reakce. Stála jsem tam, dívala se na něj s nadějí, že mi bude věnovat aspoň trochu pozornosti. Jenže nic, musela jsem mu dát najevo, že jsem ještě neskončila. „Můžu s tebou o něčem mluvit?"
„Nevidíš, že mám práci?" odsekl a já o krok ucouvla. No tak, Allison, nevzdávej to!
„Je to důležitý," pronesla jsem pevně. A možná, že to byl právě tón mého hlasu, co ho přiměl ty zatracené papíry odložit na stůl. Vzhlédl ke mně, ukázal svojí zjizvenou tvář. Jizvy se mu táhly po pravé tváři, až k umělému oku. To živé se do mě zabodlo, jedině vztek jsem v něm spatřila. Nikdy žádnou jinou emoci. Opřel se v křesle, pořád na mě hledíc tím zabijáckým pohledem.
„Tak mluv," Vyzval mě. Zase jsem o jeden krok k němu přistoupila a založila si ruce na hrudi. Tohle je moje šance.
„Za tři měsíce mi bude osmnáct," Začala jsem. „Myslím, že jsem už dost velká na to, abych o nějakých věcech rozhodla sama..."
„Dokud ti nebude jednadvacet, o všech věcech, co se tebe týkají, rozhoduju já. Takže s tímhle na mě nechoď." Přerušil mě a tím i dokonale rozhodil.
„Ani... ani jsem nedomluvila."
Luca se postavil a ležérním krokem se rozešel k jedné z knihoven. „Já myslím, že ano. Chceš rozhodovat sama za sebe, já říkám, že ne. Konec."
Vzal jednu z knížek do ruky a začal v ní listovat. Jako bych tam už ani nebyla... Ani za pitomý rozhovor jsem mu nestála. Naštvala jsem se, v tuhle chvíli za mé činy mohl vztek, jež se ve mně nahromadil. Zaťala jsem ruce v pěsti a naštvaně prohlásila: „Vidím, že nemá cenu s tebou něco řešit, takže ti oznamuju, že zítra si zajdu do města a koupím si něco na sebe." Otočila jsem se ke dveřím, odvaha byla ta tam. Panebože! Co jsem to provedla? Musím vypadnout. Otevřela jsem dveře s úmyslem proběhnout chodbou a schovat k sobě do pokoje, ale to by se nesměl ozvat Lucův vzteklý hlas, jež mě zastavil.
„Allison!" Ne, neotočila jsem se k němu. Dál jsem zírala na dveře, které mě dělily od záchrany mého života. Přibližující se kroky přiměly mé srdce bít nadměrnou rychlostí. A pak to byl jeho hlas blízko u mého ucha, co způsobil, že mi to srdce málem vyletělo z hrudi. „Znáš pravidla, tenhle dům neopustíš bez mého svolení. Funguje to tak už tři roky, nikdy sis nestěžovala, tak s tím teď ani nezačínej. Víš moc dobře, že je to pro tvoji ochranu, tak se přestaň chovat jak nevděčnej spratek! Nebejt mě, Nicholas by ti už dávno podřízl hrdlo nebo by tě prodal do jednoho ze svých bordelů. Tohle si zapamatuj, kdyby tě zas někdy napadlo stěžovat si. A tu večeři odnes, přešla mě chuť." Odstoupil ode mě a já si mohla dovolit nasát do plic aspoň trochu vzduchu. Otočila jsem se ke stolu, vzala nedotknutý talíř a vrátila se zpět ke dveřím. Přivřela jsem oči, jak jsem si moc dobře uvědomovala, že má pravdu. Chovám se jak nevděčnej spratek.
„Omlouvám se," šeptla jsem a co nejrychleji opustila Lucovu pracovnu. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Tohle jsem podělala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
