Pod Jeho Křídly

56. Kapitola

56. Kapitola

***

Allison

Ještě ten den jsem zašla za Michaelem, abych si s ním promluvila a taky všechno ujasnila. Opravdu jsem doufala, že to proběhne v klidu, ale on mě ani nepustil k sobě do pokoje. Klepala jsem a prosila ho, ať mi otevře, ale on nereagoval. Poznala jsem, že tam vůbec je, jen díky šustění sáčku od chipsů.

Nechala jsem ho být a snažila se potlačit smutek i zklamání. Stále se zlobil kvůli tomu, že jsem s Lucou souhlasila a plánovala s ním po Vánocích odjet pryč. A teď, jestli se ještě naštval, protože se dozvěděl o mně a Lucou... to už se mnou nepromluví vůbec. Ovšem proč by mu to vadilo? Neměl by mi spíš přát štěstí, a ne dělat uraženého? Já nevím, možná jsem čekala příliš. Celou noc jsem nad tím přemýšela a nepřineslo mi to nic jiného než pořádnou únavu. A vzhledem k tomu, že další den už měl podle Lucových slov proběhnout v klasickém režimu, takže mě čekal trénink, to nebylo nejlepší.

Ale přesto jsem se na trénink těšila. Byla to taková rutina, díky které jsem věřila tomu, že je všechno v pořádku. Ale ve skutečnosti nebylo. Michael, jež se mnou nemluví, Ethan, kterému se raději vyhýbám, a ten stupidní zápas. Vážně. Moje nálada klesla k bodu mrazu, jakmile jsem vstoupila do prostorné tělocvičny a můj pohled zakotvil na boxerském ringu. Je pondělí, zápas je v pátek. Musím přijít na způsob, jak ho zrušit.

Byla jsem tak zaneprázdněná nenávistným zíráním na ten pitomý ring, že jsem si ani nevšimla Adriana, který si v tomhle případě ten pohled zasloužil mnohem víc, co stál pár metrů od něj a probíral něco s mužem, jež bych odhadla na člena jeho ochranky.

„Dobré ráno, principessa." Usmál se na mě, něco tomu muži pošeptal a pak se za mnou vydal, zatímco neznámý chlap odešel z tělocvičny. Adrian měl na sobě černý oblek, na kterém jsem zahlédla pár psích chlupů, ale to mu říkat nebudu, s bílou košilí a proužkovanou kravatou. Nosil takové oblečení pořád, takže jsem si ho nedokázala představit třeba v obyčejném tričku. Bylo by to dost zvláštní. „Vidím, že ti mio fratello moc odpočinku nedopřál." Odtušil a prohlédl si můj outfit na trénink v podobě legín a tílka.

„Mně to nevadí, na trénink jsem se těšila." Řekla jsem upřímně. „Kdo byl ten muž?"

„Člen mojí ochranky. Potřeboval jsem, aby zajistil několik chlapů v nočním klubu, který vlastním, a kam se dneska chystám vyrazit." Vysvětlil mi, načež jsem se zaujatě zeptala:

„Jdeš do klubu?"

Přikývl. „Ano, už potřebuju vyrazit do společnosti. Navíc rád bych osobně pozval pár přátel na ten velkolepý páteční zápas." Tak. A tady naše více méně pohodová konverzace skončila.

Adrian se tvářil opravdu nadšeně, že se Luca s Ethanem v ringu utkají. Ale sakra proč? „Jak z toho můžeš mít radost? Myslela jsem, že ti po tom všem na Lucovi záleží a že nechceš, aby se mu něco stalo. Ale ty ho v tom ještě podporuješ, aby zřídil jak sebe, tak Ethana." Vyčetla jsem mu to, ale stejně se mi nijak neulevilo. Vím, že se snažil svůj vztah s Lucou napravit, za což jsem ho měla docela ráda. Ale tímhle si to hodně pokazil.

Jeho úsměv zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. „Vůbec tomu nerozumíš, principessa." Pověděl mi a modré oči mu zjihly při řeči o jeho bratrovi. „Na Lucovi mi samozřejmě záleží a už bych nikdy nedovolil, aby mu bylo ublíženo. To mi musíš věřit." A já bych mu i věřila, kdyby ten zápas nebyl jeho nápad. Poznal, že mně zrovna nepřesvědčil, tak pokračoval: „Znám svého bratra, vím, jak dobře se umí rvát, obzvlášť, když má tak skvělou motivaci." On se ušklíbl a já nad tím převrátila oči. „Ale tenhle Ethan? Ten proti Lucovi nemá šanci. Proto v tom tvého ochránce tak podporuji, proto jsem zápas vůbec navrhl. Vím, že vyhraje a u mých mužů si získá respekt, který celkem postrádá." Prostě neuvěřitelný! Tohle má být ten důvod?!