Pod Jeho Křídly

89. Kapitola

89. Kapitola

***

Allison

„O čem jsi chtěl mluvit?" zeptala jsem se otce, když mi to ticho mezi námi začalo být nepříjemné. Zavedl mě nahoru do prvního patra, dál jsem jej následovala až do malé knihovny, která zde byla zařízená. A čekala jsem. Jenže on příliš dlouho mlčel a já z toho byla nervózní. Skutečně jsem se bála toho, s čím přijde. Pravděpodobně šlo o další zásnuby, myslím. Protože toho se on jen tak nevzdá. Stále bude trvat na tom, abych se vdala, jelikož v našem světě to tak funguje a otec očividně nechce, aby se jeho jediná dcera zařadila mezi výjimky a zůstala bez manžela. Protože když má žena po svém boku muže, vždy je to lepší. Aspoň tak to všichni tvrdí. A v mém případě tomu není jinak, nemít po svém boku Lucu, tak nejsem tam, kde jsem. Ale k tomu, abych ho měla po svém boku jako svojí největší oporu, jsme nemuseli podepsat kus papíru. Ale to bylo něco, co mému otci nebylo možné vysvětlit.

Otec hleděl na zasněženou krajinu. Když se pohledem zaměřil se na mě, překvapilo mě, že jsem v jeho očích jsem zahlédla smutek a strach. „Dlužím ti omluvu, Allison."

„Cože?" Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala jeho slova pochopit. Protože ať jsem čekala cokoliv, omluvu rozhodně ne.

Otec si povzdechl a sklopil pohled k zemi. „Omlouvám se za to, jak jsem se choval. Až příliš jsem byl zaslepený tradicemi našeho světa." Prohlásil a jeho oči si znovu našly mé. „A taky strachem." Dodal tiše a já moc nerozuměla, co tím myslel. Čeho se tak mohl bát?

„Proč strachem?" Otázala jsem se a pomalu k němu vykročila. Vážila jsem si jeho omluvy, ale pořád tady bylo pár věcí, které mi musel vysvětlit, pokud chtěl, abychom se usmířili.

Otec se na mě zadíval s takovou nadějí, když viděl, že kráčím k němu. Ovšem pořád tady byl ten smutek v jeho očích, za kterým určitě stálo mnohem víc. Něco ho trápilo a já chtěla vědět, o co šlo, abych mu mohla pomoct. „Protože Luca ode mě dostal za úkol připravit tě na roli vůdkyně. Jenže když jsem tě po letech poprvé uviděl, nevypadala jsi jako někdo, kdo má řídit spolek."

Zastavila jsem se na půli cesty k němu. Nechtěla jsem si jeho slova vyložit špatně třeba to tak nemyslel. Ale přesto mě jeho výrok docela naštval. „A jak jsem podle tebe vypadala?"

A on se nadechl, jen aby mě vteřinu na to zcela zaskočil: „Přesně jako tvoje máma." Nedokázala jsem na to nijak zareagovat. Jen jsem tam stála a vnímala tu bolest v srdci, která se znovu začala otevírat. Otec se smutně pousmál a pokračoval: „Byla to úžasná žena, ale nikdy nerespektovala pravidla našeho světa, byla tvrdohlavá a velice naivní. A já měl na krátký moment pocit, že jsem neviděl tebe, ale mojí Corinne. Vypadala jsi úplně jako ona, jsi jako ona. Dostal jsem díky tomu strach, že tě potká stejný osud." Prozradil mi. Bylo mi z toho do pláče, netušila jsem, že to tak vnímá. „Proto jsem chtěl, aby ses vdala. Nešlo mi jen o dodržení tradic, Allison. Kdyby ses vdala, měl bych jistotu, že tady bude někdo s velkou mocí, kdo tě zvládne ochránit."

Možná teď na to nebyl nejlepší čas, otec se bál, že o mě přijde stejně jako o maminku. Měla jsem ho ujistit, že se tak nestane. Jenže se ozval můj ochranářský pud, který se rozhodl převzít kontrolu nad mým rozumem. Já musela bránit Lucu. „A Luca to podle tebe nedokáže?" Otec sebou škubl a já litovala, že jsem na něj zvýšila hlas. Ale už jsem to nemohla vrátit.

„Nerozčiluj se, prosím, mám dost našich hádek." Požádal mě s únavou v hlase. „Luca tě určitě dokáže ochránit, ale on jinak nemá nic, co by ti nabídnul."