Pod Jeho Křídly

90. Kapitola

90. Kapitola

***

Allison

Čas nebyl náš přítel. Přišlo mi, že se všechno dalšího dne začalo odehrávat příliš rychle. Sotva jsem se ráno probudila, už jsme byli na cestě na letiště. Žaludek se mi křečovitě svíral, když jsme nastupovali na palubu. Nechápala jsem Michaela sedícího naproti mně, který do sebe horlivě cpal všechno jídlo, jelikož já do sebe nedokázala dostat vůbec nic. Ale přála jsem mu to. Jen ať se nají.

Můj ochránce po celou dobu seděl vedle mě. Jeho prsty kreslily malé obrazce kolem mého zápěstí, což mě alespoň trochu klidnilo. Věděl, že jsem nervózní, asi to na mně bylo dost patrné, a tak se mi snažil pomoct. Jeho bratr se usadil na sedadle hned naproti přes uličku. Společně dolaďovali plán. Poslouchala jsem každé jejich slovo, ale nevyjadřovala jsem se k ničemu. Neměla jsem žádné výhrady ani dotazy. Líbilo se mi, jak to znělo. Elijah na nás nemohl stačit. Aspoň jsem v to doufala.

Na malé soukromé letiště v Nizozemsku jsme dorazili za pár hodin, ale mně se zdálo, jako by to bylo jen pár minut. Nasedli jsme do aut a dodávek, které tady na nás čekali, a vyrazili na místo setkání se spolkem Døde Sjeler.

Seděla jsem u okna a dívala na okolní krajinu. Stmívalo se a bylo chladno. Naproti mně seděl Eric s Noahem a Michaelem a mě krátce napadlo, co když se něco stane zrovna jim? Já vím, že bych nad tím neměla tak přemýšlet, ale co kdyby? Věřila jsem v naše vítězství, ale nemohla jsem být tak hloupá a myslet si, že se nikomu z nás nic nestane, protože to by byl zázrak. A na ten já nevěřila.

Pohledem jsem postupovala dál po Tysonovi s Ethanem, po mém otci, po Adrianovi s Darlem. Po celé mé rodině. A nakonec jsem skončila u Lucy. U mého Lucy. Sledovala jsem profil jeho tváře, díval se na naše spojené ruce a vypadal naprosto klidně a vyrovnaně. Narozdíl ode mě. Buď skutečně nebyl nervózní, nebo to jen předstíral. Snad strach neměl, jelikož můj Luca se bát nemusel. Protože pokud je tady někdo, kdo dneska vyvázne bez zranění, je to právě můj Luca. Nemohlo se mu nic stát, odmítala jsem něčemu takovému věřit. Protože jen ta představa byla neúnosná. Kdyby Lucu zranili. Kdyby to nepřežil, nezvládla bych to. Nemohla bych žít ve světě, kde on není.

Odvrátila jsem se a setřela si slzy dřív, než by si jich někdo všiml. Auto začalo brzdit a já z okna zahlédla řadu několika aut, u kterých stály desítky neznámých mužů, jež z kufrů vytahovali zbraně, nože a snad i granát jsem zahlédla. Mezi nimi jsem spatřila i Caysona. Byli jsme na místě.

Zastavili jsme a Michael otevřel dveře. Počkala jsem, než všichni vystoupí. Pak jsem se odpoutala a vstala, jen aby mě silná paže zatáhla zpátky na sedadlo. Se zmateným výrazem jsem pohlédla do tváře mého ochránce. A já to zahlédla. Ten přísný výraz, který na mě zkoušel, když všechno ostatní vzdal a spoléhal jen na respekt, který jsem k němu měla. Když opravdu chtěl, abych jej poslechla. „Tohle vyřešíme sami, Allie, zatím počkáš v autě."

Nepřekvapilo mě to. Vlastně jsem to i čekala, že mě nebude chtít pustit mezi desítky dalších mužů, kteří nejsou součástí našeho spolku. Ačkoliv jsem byla vůdkyně. Ta, která by měla rozkazovat jemu.

Nechtěla jsem, aby si ostatní mysleli, že mám strach a že se chci držet stranou, dokud nepůjdeme do akce. Ale Lucovi jsem věřila a věděla jsem, že myslel jen na mé dobro. Vždycky všechno dělal jen pro mé dobro, ačkoliv jsem tomu tolikrát nevěřila. „Tak dobře." Vydechla jsem souhlasně. Pro teď tady počkám.

Lucovy tvrdé rysy změkly, než se na ke mně naklonil a vtiskl mi polibek do vlasů. Vystoupil a zavřel za mnou dveře. Zůstala jsem sama, zatímco všichni ostatní projednávali plán útoku. Přesně to jsem s pozicí vůdkyně čekala...