Pod Jeho Křídly

2. Kapitola

2. Kapitola

***

O tři roky později

Allison

Donesla jsem do pokoje poslední krabici a položila ji vedle postele. Teď už mi zbývala poslední věc, kterou jsem musela udělat; vybalit si. Upřímně se mi vůbec nechtělo, byla jsem unavená. Není divu po tak dlouhým letu, ale to řekněte někomu s Lucovou povahou. Řekl mi, že bych si měla vybalit, což znamená, že si musím vybalit. Kdybych ho neposlechla, zase by se naštval a o to fakt nestojím.

Z krabic jsem vyndala oblečení a poskládala ho do skříně. Moc toho nemám, mohla bych požádat někoho z kluků, jestli by mě vzal do města, abych si dokoupila aspoň trička. Možná bych si měla koupit i teplejší bundu. Je říjen, zima se blíží a tady ve Švédsku je pořádná kosa.

Všechno jsem poskládal a odešla z pokoje, který si ještě musím víc zútulnit. Seběhla jsem schody a dostala se do obýváku. Na gauči seděli Ethan, Michael a Eric. Cpali se brambůrky, na stole měli plechovky od coly a dívali se na fotbal. Sotva jsme se přestěhovali a už je tady takovej bordel. „Kluci?" ozvala jsem se a hned na to se na mě otočily tři hlavy.

„Allie, pojď k námi," usmál se Michael a poplácal na místo vedle sebe. S Michaelem jsem si ze všech kluků rozuměla nejvíc. Možná proto, že je mi věkem nejblíž. Je mu dvacet jedna, je starší jen o čtyři roky.

„Vlastně jsem vás chtěla o něco poprosit," Přišla jsem k nim a stoupla si před televizi, abych měla jistotu, že mě budou vnímat. „Odvezl by mě někdo z vás do města?" zeptala jsem se prosebně a na malou chvíli pocítila naději, když jsem uviděla v Michaelově tváři, že by klidně i souhlasil.

Jenže pak promluvil Ethan a moje naděje se zbortily: „Sorry, Allison, ale šéf nám dal jasný příkaz, že tě nikam nemáme pouštět a ani vozit." Dívala jsem se mu do modrých očí, ve kterých jsem spatřila jen chlad.

Přikývla jsem a sklopila pohled. Ačkoliv mě to nehorázně štvalo, neměla jsem odvahu se ozvat, říct svůj názor, bojovat za větší volnost. Ne, já jsem se radši mlčky posadila vedle Michaela. Povzbudivě se na mě usmál a pohladil mě po ruce. On je jediný, komu jsem se svěřila s tím, co mi vadí, jaký mám na šéfa názor. Celý tři roky mě Luca komanduje a je na mě pěkně sprostý. Ale chrání mě, mohl se na mě vykašlat, žít si svůj život. Jenže on se o mě postaral a dal mi střechu nad hlavou. Hodně mu dlužím a myslím, že kdybych přeci jen měla odvahu ozvat se, neudělala bych to, protože by to nebylo vůči Lucovi fér.

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Když jsem šla dolů, nikoho jsem nepotkala.

„Luca s Holdenem jeli něco zařídit. Noah, Theo a...." Začal Eric.

„Jsme zde!" Theo přiběhl do obýváku a skočil do křesla. Noah a Tyson, jež si to nekráčeli k druhému gauči, nad ním vrtěli hlavou a radši jeho chování nekomentovali. Všichni se pustili do debat, já s Michaelem řešila mojí domácí školu.

Vždycky jsem se učila jen doma a náš nový domov ve Švédsku, kousek od města Vänersborg, nebude výjimkou. Za poslední tři roky jsme se stěhovali dvanáctkrát. Vždycky se objevil problém se spolkem Inferno. Nicholas nás pokaždé skoro našel, museli jsme se znovu schovat. Snad nám krytí ve Švédsku vydrží déle. Aspoň do mých osmnáctých narozenin, které mám za tři měsíce.

„Říkal Luca něco ohledně plánu do budoucna?" ozvala jsem se tiše, tak, aby to slyšel jen můj blonďatý kamarád.

„Zatím ne, ale vypadá to, že tady nějakou dobu zůstaneme. Nicholas nás nenajde tak snadno s novýma identitama." I když se Mikey snažil mluvit tiše, je to něco, co mu zkrátka nejde. Proto nás propalovalo pět párů očí.