Pod Jeho Křídly

85. Kapitola

85. Kapitola

***

Allison

„Zvládneme to spolu." Bylo to konstatování, ne otázka. Během cesty na mojí zjevně největší schůzi v životě jsem měla o čem přemýšlet. Můj otec, Elijah, Nicholas, válka. Včera večer jsem tyhle starosti odsunula stranou, protože jsem chtěla myslet jen na Lucu a nic jiného. Hned po probuzení na mě ale dopadla tíha reality, ovšem s Lucou vedle sebe se to nezdálo tak hrozné. Zdál se být trochu nervózní, ke mně ale mluvil s takovou jistotou, až mi to dodalo pocit, že na světě není nic, čeho bych se měla obávat.

Zastavili jsme před zvukotěsnými dveřmi, za kterými na nás už všichni čekali. Měli jsme trochu zpoždění, protože jsme zaspali, ale doufala jsem, že to nikdo hrotit nebude, když jsou tady mnohem důležitější věci. Luca se ke mně otočil a usmál se na mě takovým způsobem, až se mi málem podlomila kolena. Sklonil se ke mně a políbil mě na rty. „Já vím, že jo." Potvrdil šeptem Nemohla jsem se, ale zbavit dojmu, že jsem v jeho hlase znovu zaslechla kapku nervozity.

Když jsme vstoupili do zasedací místnosti, zavládlo hrobové ticho. Zrak všech přítomných padl na nás, ovšem mé oči si našly ten jediný, tak známý, ale vlastně úplně cizí pohled. Otec seděl v čele stolu, zamračeně nás dva nově příchozí sledoval. A mě v tu chvíli skutečně zabolelo, s jakým vztekem na nás hleděl. Vážně se k sobě budeme chovat takhle? Máme možnost být po čtyřech letech zase spolu a promrháme ji tím, že se budeme hádat a házet na sebe naštvaný pohledy? Nechtěla jsem, aby to tak bylo, protože jsem dobře věděla, že jsme toho taky mohli později pořádně litovat. Jenže tady byl fakt, který jsem nemohla jen tak přejít. Chtěla jsem být s Lucou, v tom mi otec zjevně nechtěl vyhovět. Já ale taky nehodlala ustoupit.
Vyzývavě jsem povystrčila bradu, jen ať si zkusí utrousit, byť jen jednu poznámku.

„Konečně jste se uráčili." Rýpnul si do nás Darlo, který jako první prolomil nepříjemné ticho. Na jeho poznámku jsem nereagovala, jak jsem si všimla těch zvláštních pohledů, co mi kluci sedící kolem stolu věnovali. Dělo se snad něco, o čem jsem netušila?

Otec si odkašlal, čímž si znovu získal mojí plnou pozornost. „Příště, když se řekne, že schůzka začne v osm, všichni tady budete v osm ráno, je to jasný?" Řekl podrážděným hlasem.

Povytáhla jsem na něj obočí, překvapená, že nás vážně chce kárat za pozdní příchod. „Snad se zas tolik nestalo."

Přimhouřil na mě oči, výraz mu ztvrdnul. „Až jednou budeš vůdkyně ty, pochopíš, jak je dochvilnost důležitá." A s tím se ode mě odvrátil.

Už jsem mu chtěla říct, ať si tyhle poučky strčí někam, když se Adrian zeptal: „Začneme?" A to bylo moc dobře. Zase bych se nechala strhnout hněvem a zapomněla, proč tady jsme.

S Lucou jsme se usadili ke stolu, přičemž mi neuniklo, jak se otec podíval na telefon. Povzdechl si a opět se ujal slova: „Ještě bych s dovolením počkal na Caysona. Měl by dorazit za pár minut."

Po zmínění toho jména Luca vedle mě viditelně ztuhnul. I kluci se zatvářili dost divně. Dokonce jsem viděla na Ethanovi, že je... naštvaný? Já v tom případě taky začínala být naštvaná. Protože je tady zase něco, co nevím. Jaktože všichni evidentně ví, kdo to je a já ne? „Kdo je Cayson a proč by se měl zúčastnit naší schůzky?" zeptala jsem se podrážděně, a ještě si neodpustila dětinsky dodat: „Schůzky, která začala v osm. Má zpoždění, nevadí ti to?"

Otec se zarazil. Mé poznámky si nevšímal, ale vypadal překvapeně, když se zaměřil na Lucu. „Neřekl jsi jí to?"

„Co mi neřekl?" Ohlédla jsem se po Lucovi, ten se na mě ale nepodíval. Vražedným pohledem sledoval otce, na kterého se taky podívám, když si znovu odkašle, aby získal moji pozornost.