Pod Jeho Křídly

1. Kapitola

1. Kapitola

***

Allison

„Zůstaň tady a ani se nehni. Přijdu pro tebe." Již to bylo víc jak dvacet minut, co mi ta slova pověděl. A stále nepřicházel. Měla jsem křeč v noze díky nepříjemné poloze, ale vzhledem k situaci to byl ten nejmenší problém.

K mým uším dolehl výstřel. Zakryla jsem si ústa dlaní snažíc se potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Slyšela jsem, jak někdo utíkal přes chodbu a pak se ozvala další rána. Udělalo se mi mdlo, měla jsem hrozný strach.

Nikdo nemohl čekat útok spolku Inferno. Musela to být zrada jednoho z tátových mužů, neboť spolek nevěděl, kde naše sídlo je. Přišlo to tak náhle, zrovna když probíhala narozeninová oslava. Na dortu zářilo čtrnáct svíček, byl to pro mě veliký den. S dosažením takového věku jsem podle otce byla připravená na to, aby mě zasvětil do života ve spolku Phoenix.

Chtěl, abych šla v jeho stopách. Abych se jednoho dne stala vůdkyní. A já ho nechtěla zklamat, byla jsem připravená.

Během té vzácné chvíle, kdy v mé mysli mělo zaznít jediné přání, zatímco jsem stála před dortem s jahodovou polevou, dolehly k nám z přízemí výstřely. Že se jedná o Inferno, to věděl táta okamžitě. Nikdo nebyl tak mazaný jako McLean a jeho spolek, jenž se dostali do našeho sídla bez toho, aby spustili alarm.

Začala jsem panikařit, když tátovi muži vytáhli zbraně, aby ochránili svého vůdce. Otci šlo o život, z toho jsem měla největší strach. Vzala jsem ho za ruku, jak se chystal po boku svých mužů vyběhnout ze dveří, aby náš spolek chránil.

Otočil se ke mně s výrazem, který mě málem rozbrečel. Poprvé jsem v jeho očích spatřila strach. „Tati, prosím, nikam nechoď," žádala jsem jej.

„Musím bránit spolek, Allie. Budu v pořádku, neměj strach. Podívej," otočila jsem se směrem, kterým ukázal a zadívala se do oka šedého jako bouřkové mraky. Tohle živé oko patřilo jen jednomu muži z tátova spolku. „Zůstaneš s Lucou, ano? Postará se o tebe." Když se na Lucu podíval, přikázal mu hlasem vůdce. „Budeš ji chránit i za cenu vlastního života!"

„Ano, pane." Kývnul na souhlas, načež mě vzal za zápěstí a odtáhnul pryč od táty, který se na mě naposledy podíval, než odešel. Chtělo se mi plakat, ale v našem světě to není dovoleno.

Luca, jeden z nejlepších mužů, které táta měl, mě odvedl do jedné z mnoha ložnic, jenž se v domě nacházely. Dovedl mě k velké skříni, kterou otevřel a ukázal k ní. „Vlez dovnitř," jeho pevný chladný tón hlasu mi nedovolil odporovat. Bez řečí jsem vlezla do skříně snažíc se ukrýt mezi pověšeným oblečením. Luca se na mě mračil a já si řekla, co dělám špatně, než mi došlo, že tohle je jeho typický výraz. Pozoroval mě, jeho umělé oko se zalesklo. Nikdo nevěděl, jak se mu to stalo. S pořezanou tváří i umělým okem do našeho spolku již nastoupil. Zjizvená tvář musela být na dotek hrubá, nikdy jsem si nedovolila to zjistit. Luca mi vždycky naháněl strach. Pro tátu pracoval skoro dva roky, byl spolehlivý, nikdy nezklamal. Možná to byl ten důvod, proč mě táta svěřil zrovna jemu.

„Zůstaň tady a ani se nehni! Přijdu pro tebe," řekl mi tiše a skříň zavřel. Slyšela jsem vzdalující se kroky a následné zavření dveří.

Domem rezonovaly výstřely a křik. Pusu jsem měla zakrytou dlaní, abych se neprozradila zrychleným dýcháním. Snažila jsem se nebrečet, ale bylo to hodně těžké. Strachovala jsem se o tátu, o všechny jeho muže, dokonce i o Lucu. Nevěděla jsem, kde jsou, co s nimi je. Pocit nevědomosti byl příšerný.