Pod Jeho Křídly

72. Kapitola

72. Kapitola

***

Luca

Sledovat ji, jak odchází, jak se ode mě vzdaluje, bylo kurevsky těžký. Můj srdeční tep s každým jejím krokem zpomaloval a já si byl jistej, že jakmile mi zmizí z dohledu, zastaví se úplně. Proto mě taky stálo veškerý úsilí, abych za ní neběžel jak idiot. Potřebovala bejt chvilku sama, a to jsem musel respektovat, i kdybych měl ten náš slavnej odjezd zrušit. Do hajzlu. Byla by to pořádná píčovina, ale já byl kvůli ní ochotnej překopat celej plán. Až takovej kretén jsem byl. Ale stálo by to za to. Cokoliv jen proto, abych měl šanci si to u ní napravit. Jo, fakt jsem byl ztracenej případ.

A taky jsem byl sobeckej sráč, když už jsme u toho. Měl jsem jí to říct už dávno, do hajzlu. Měl jsem srát na Davida Bennetta a jeho rozkaz, kterej byl stejně k hovnu. Dozvěděla by se to tak či tak. Adrian se nemýlil. Jednou by pravda vyšla najevo, já to jen oddaloval, protože jsem byl podělanej z toho, že se stane přesně tohle - bude mě nenávidět.

Ale abych byl upřímnej, nebylo to to nejhorší. Všechno, co mi zaječela do tváře bych mohl více méně přežít, kdyby to nezakončila větou: „Takovou chybu už nebudu opakovat." Ztratil jsem její důvěru, která pro mě znamenala zasraně moc. Vždycky mi věřila, ať se dělo cokoliv. A pro mě to byl pocit, že na mě někdo spoléhá. Že mám někoho, koho nemůžu zklamat. Takže ne, nenesl jsem nejlíp, že jsem o tohle všechno přišel.

„Nemáš k tomu co říct?" Nebyl to fakt, že mi Allison zmizela ze zornýho pole a moje srdce skutečně na okamžik přestalo tlouct. Ani to, že jsem na sobě najednou cítil všechny pohledy. Ale nasranej hlas toho kreténa? Jo, ten mě z myšlenek vytrhl kurva rychle.

Podíval jsem se na něj, přímo do jeho tmavě hnědých očí, v nichž jsem nenašel vůbec nic. Nikdo neuměl skrývat svoje pocity tak dobře, jako Tyson. Měl k tomu svoje důvody, o kterých nemluvil. A já ho znal. Znal jsem ho kurva dobře. Takže jsem fakt nečekal, že zrovna on bude ten, kdo Allison vyžvaní pravdu o jejímu otci. Měl jsem to bejt já, od koho se to dozví, ne on.

Zničehonic jsem se dal do pohybu. Stalo se to tak rychle, že jsem skoro ani nezaregistroval, jak moje pěst míří do Tysonova ksichtu. „Pročs jí to do prdele řekl?!" Zařval jsem na něj a znovu ho udeřil.

Ostatní po nás něco pokřikovali, ale já jen sledoval, jak Tyson zavrávoral několik kroků dozadu, a když se mu podařilo opět najít stabilitu, setřel si krev pod nosem a zamračil se na mě. „Proč jsem jí to řekl? Máš pocit, že je to něco, co bych si měl nechat pro sebe?"

Dělal si snad ze mě prdel, nebo co? Zaťal jsem pěsti a nasraně zavrčel: „Do hajzlu, Tysone, měl si s tím jít nejdřív za mnou!" Protože když už nás s Adrianem slyšel, mohl vejít dovnitř a vyřídit si to se mnou v klidu. Ale on z nějakýho posranýho důvod spěchal za Allison, aby jí to vyslepičil.

Tyson se uchechtl a skoro pobaveně pronesl: „Zvažoval jsem to, ale došlo mi, že ty bys mě radši zabil, než aby se to k ní dostalo." Jo, jasně. Měl sakra pravdu, ale to nic neměnilo.

„Neměl jsi právo jí to říkat!" Přecedil jsem skrz zuby a vykročil k němu.

Vyšel mi naproti. „Ty si zase neměl právo jí to tajit. Nám všem." Vmetl mi do tváře a ukázal za sebe. Michael, Noah a Eric se tvářili víc zklamaně než nasraně. Za to Ethan? Ten se na mě ksichtil tak hnusně, že bych ho nejradši nadobro vymazal z povrchu zemskýho. A nejen kvůli tomu, že se tváří jako kretén a zjevně si vychutnává moji prohru. Za ty jeho kecy vůči mně. Ten zmrd se mnou vyjebává, kdykoliv se mu to hodí. Adrian měl pravdu, do hajzlu. Zase. Až na tu část s tím, že srdce Allison patří někomu jinýmu. To byl takovej ten jeho zkrat, kdy mluví docela rozumně, ale pak z něj vypadne takový hovno.