Pod Jeho Křídly

73. Kapitola

73. Kapitola

***

Allison

Cloumal se mnou takový vztek, že jsem bez váhání jeho přání vyhověla. Zaťala jsem ruku v pěst a ohnala se po něm. Což Luca očividně nečekal. Nestihl včas moji ránu odrazit, takže jsem mu darovala slušný úder do tváře. Zaskuhral bolestí a já si všimla krve, která se mu začala tvořit v koutku rtů. Věnoval mi překvapený pohled, ve kterém jsem zahlédla i hrdost. On nebyl ani trochu naštvaný, ale zatraceně pyšný. A tím docílil toho, že můj vztek dosáhl úplně nového levelu. Chtěla jsem, aby zuřil jako já. Aby cítil tu bolest, kterou jsem cítila já. Tak zatraceně jsem mu to přála.

Ale taky jsem nechtěla strávit v jeho přítomnosti už ani jednu minutu. On byl ten poslední, s koho jsem teď chtěla vidět, natož s ním mluvit. „Kašlu na tebe." Prohlásila jsem a z jeho tváře vymizely veškeré emoce.

Obešla jsem ho a on byl dostatečně rozumný na to, aby mě nechal jít. Jenže to byl Luca, o kom jsme mluvili. A tenhle člověk nikdy nic nenechával jen tak. Takže mě ve výsledku vůbec nepřekvapilo, že mi možnost odejít v klidu, nedopřál. „Neřekl jsem ti, že můžeš odejít, tak se sem do hajzlu vrať!"

Nad tím rozkazovačným tónem jsem si posměšně odfrkla: „Asi ti to ještě nedošlo, ale já už se nestarám o to, co říkáš." Jen jsem dokončila poslední slovo v tu ránu jsem za sebou zaslechla dunivé kroky. Řítil se za mnou. A já tak úplně nepředvídala jeho další krok. Otočila jsem se čelem k němu připravená udělat cokoliv proto, aby mě zatraceně nechal na pokoji. Ale pouhým okem jsem stihla zaznamenat, jak blízko u mě byl, najednou mě silně chytil za paže a skolil k zemi. Přistála jsem zády na tvrdé podlaze a zasténala bolestí. Do háje, to fakt bolelo.

Lehce dezorientovaná jsem našla Lucův podmračený pohled. Skláněl se nade mnou a vypadal mnohem víc než naštvaně. „Chceš bejt mrcha? Dobře, ale jsou jistý hranice, který překračovat nebudeš!" Zavrčel na mě.

A já se zašklebila. „Jako který? Jsem příliš drzá? Mám se k tobě chovat s respektem a plnit každý tvůj rozkaz?" Jestli tohle ode mě čekal, měl v sobě víc drzosti, než bych kdy myslela. Neodvětil jediným slovem, ale jeho výraz mluvil za vše. „Naser si!" Přecedila jsem skrz zuby a vyskočila na nohy. A bez rozmyslu jsem Luca praštila loktem do břicha.

Zasyčel, ale jinak to s ním ani nehnulo. A vypadal... zklamaně. „Umíš to líp. Znovu!" Křikl po mně a pěstí vyrazil proti mně. Jen tak tak jsem se stihla uhnout a uštědřila mu pravý hák.

A on po mně chtěl, abych to zopakoval. Chtěl, abych na něj dál útočila. Což jsem už prostě nemohla vydržet. „Co sakra čekáš, že se stane, když se ode mě necháš mlátit? Zaženu tím vztek, odpustím ti a všechno bude v pohodě?"

Neodpověděl mi jediným slovem nebo náznakem jakékoliv emoce ve své tváři, místo toho po mně vystartoval. Nestíhala jsem se uhýbat a dostávala do těla celkem silné rány. Luca mě vůbec nešetřil, ale to bylo dobře. Ve skutečným boji by mě taky nešetřili. „Máš v sobě mnohem víc, tak se zatraceně snaž!" Zařval na mě a já mu odhodlaně konečně začala rány oplácet. Poháněl mě vztek, který jsem vůči němu cítila. Praštila jsem ho do břicha, do boku, do tváře. A on začínal vypadat docela unaveně. A já? Já si najednou byla tak jistá, že ho zvládnu porazit. Jenže tenhle krátký pocit mě přešel hned, jakmile mě zase srazil k zemi. „Nezvládneš to, pokud do toho nedáš všechno." Pověděl mi zadýchaně.

Zamračila jsem se. „Co nezvládnu?" Zase od něj nepřišla žádná odpověď. Ale to ani nemusela. Za pár vteřin mi to došlo. No to snad... Vstala jsem na nohy a s pohledem upřeným do jeho zjizvené tváře, naštvaně pronesla: „Nezvládnu vést spolek, tos chtěl říct? Takže o to ti jde? Využíváš týhle situace, která mezi námi nastala, jen proto, abys ze mě dostal to nejlepší? Seš ubohej." Vyprskla jsem jak nasraná kočka.