Pod Jeho Křídly

59. Kapitola

59. Kapitola

***

Allison

„Chci jít domů." Zašeptala jsem prosebně a tvář stále tiskla k Lucově hrudi. Z jeho těla vyzařovalo příjemné teplo, přesto mi v téhle místnosti byla příšerná zima. Chlad se mi otíral o odhalené nohy a paže, z čehož mi po celém těle naskočila husí kůže. Nechtěla jsem tady už být. Pach krve mě udeřil do nosu, zvedl se mi z toho žaludek. Vzdáleně ke mně dolehl Adrianův smích a já se na něj nepatrně podívala. Smál se spolu s dvěma členy jeho ochranky, zatímco shlíželi na Antoniovo ochablé tělo. Zvládla jsem nad nimi jen zavrtěla hlavou. Nechápala jsem je. Opravdu se nad jeho smrtí bavili.

Lucovy paže pomalu sklouzly z mého těla, čímž si získal moji pozornost. Pustil mě ze svého objetí a pohlédl mi do tváře. V jeho živém oku jsem uviděla pochopení a nejspíš ještě něco jiného. „Tak jdem." Ale na to jsem nestihla přijít, protože mě hned na to vzal za ruku, propletl naše prsty a pohled stočil na svého bratra. „Vracíme se. Jdeš taky?" zeptal se ho a já upřímně doufala, že má Adrian ještě v plánu zůstat. Nechtěla jsem, aby jel s námi.

Jmenovaný se přestal smát a věnoval nám zmatený pohled. „Proč chcete odejít tak brzy? Noc je ještě mladá." Podivil se a vykročil k nám, načež jsem reagovala tak, že jsem ustoupila o krok dozadu a Lucu stáhla s sebou. Adrianův pohled mi byl stále cizí. Jako by byl pořád pohlcen tím nadšením, že mohl Antonia zabít. Nebyl to Adrian, kterýho jsem znala a já nechtěla, aby se k nám tenhle neznámý člověk přibližoval.

Luca mi ruku stiskl silněji, aby mi připomněl, že je tady se mnou a že všechno bude v pořádku. „Jdeš, nebo ne?" Zavrčel na Adriana a jeho hlas zněl varovně. Jako by sám Luca nechtěl, aby Adrian souhlasil, a dával mu to tak najevo.

Adrian varování mého ochránce zaznamenal a přimhouřil na něj tmavě modré oči. „Nejdu," A potom se v jeho obličeji něco změnilo. Teď to byl nejistý výraz, se kterým stočil tvář ke mně. „Principessa, je všechno v pořádku? Myslel jsem, že spolu ještě probereme pár věcí ohledně spolku." Pověděl a já si všimla, jak v mé tváři hledá nápovědu, co se asi tak mohlo stát.

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla pohled k Lucovi, který netrpělivě vyčkával, až mě bude moct vzít pryč. „Myslím, že mi to pro dnešek stačilo." Odpověď patřila Adrianovi, ale já dál hleděla do očí mého ochránce. Vezmi mě pryč, prosím.

A Luca rázně přikývl, byla jsem si téměř jista, že zaslechl moje vlastní myšlenky. Odvedl mě pryč z místnosti, Adriana jsme nechali za sebou, na to jsem ale teď vůbec nemyslela. Nechtěla jsem myslet na nic, jen zapomenout, že se tohle, kdy stalo. Vyšli jsme po schodech nahoru, spěšně jsme se zastavili pro můj kabát, co zůstal ve VIP sekci, dostali se kolem hostů a uklízečů, kteří čistili z podlahy krvavou skvrnu. Opět se mi zvedl žaludek. Přidala jsem do kroku, málem jsem se i rozběhla, jen abych se konečně nadechla čerstvého vzduchu. A Luca se držel celou dobu vedle mě, ani na okamžik se ode mě nevzdálil.

Zvuk dopadu dešťových kapek na zem lahodil mým uším. Opět se rozpršelo a já za to tentokrát byla ještě víc ráda, než když jsme sem přijeli. Dešťový vzduch mi dělal dobře a já se hned cítila o něco líp. Luca pořád pevně držel moji ruku, zatímco jsme stáli pod stříškou, dokud u chodníku nezastavil náš odvoz, který nám zavolala ochranka, co hlídala u dveří. Můj ochránce se ke mně náhle sklonil. „Můžem?" Ujišťoval se s pohledem upřeným do mých očí.

Přikývla jsem. „Ano." A než jsme vběhli do deště, stihla jsem mu věnovat děkovný úsměv.

Zabralo to jen pár vteřin, než jsme naskočili do auta, přesto nás déšť stihl dost poznamenat. Oba jsme byli promočení a já jsem nejspíš měla oční stíny rozmazané po celé tváři, což se mi hned potvrdilo při pohledu do zpětného zrcátka. Střetla jsem se s pohledem řidiče, který se na mě usmál, když jsem ho pozdravila. Vůz se o pár vteřin později dal do pohybu a já si až potom uvědomila, že celý prostor auta je příjemně vyhřátý, takže nám opravdu zima nebyla, což jsem teď hodně ocenila.