Pod Jeho Křídly

66. Kapitola

66. Kapitola

***

Allison

„Auvajs! Do prdele ale už! Kolikrát se do mě ještě zakousne?" Nadával Michael a s výrazem plným utrpení se snažil dostat svoje prsty ze chřtánu Ebony. Pobaveně jsem ho sledovala, jak s ní bojuje, a zatímco jsem držela v náruči Merlina, nemohla jsem se přestat smát. Protože to bylo vážně k popukání. Čím víc se snažil osvobodit svoji ruku, tím silněji se do ní Ebony zakusovala a Michael díky tomu kvílel jako šílený.

„Přestaň sebou tak škubat, vždyť jí ublížíš." Varuju ho, když si všímám, jak začíná třást rukou, aby se jí zbavil. Se zafuněním se zarazí a já odkládám Merlina na zem, abych Michaelovi pomohla dostat ruku z nepříjemného sevření štěněcích zoubků. Můj kamarád znovu vyjekne, a to už přiláká i pozornost Elsy, která vstává a jde se ujistit, že je její neposedná dcera v pořádku.

„Já že jí ublížím? To ona mě tady žere zaživa!" Obořil se na mě Michael lehce ublíženě a já mu sebrala Ebony z náruče. Štěně ho okamžitě pustilo a zmateně otočilo hlavu, aby vidělo, kdo ho drží. Velkýma hnědýma očima zkoumala moji tvář, než se zaujatě vrhnula k očichávání mých dlouhých vlasů. Které následně začala žužlat. Zasmála jsem se a odhrnula si je přes rameno, aby k nim neměla přístup. Nespokojeně zakňučela a já ji opatrně položila na zem, kde si ji Elsa starostlivě zkontrolovala, než ji pustila hrát si se svými sourozenci.

S širokým úsměvem jsem se dívala, jak na sebe štěňata skáčou jeden přes druhého, hrajou si a dovádí. „Podívej se na to!" Michael mi ale zatarasil dokonalý výhled svoji dlaň, kterou mi strkal před tvář, a já se neubránila dalšímu smíchu. Nemohla jsem si pomoct, když jsem viděla ty otlačeniny od malých zoubků.

„Je to štěně, Michaeli, na tohle si nemůžeš stěžovat." Poukážu na ty malý kulíšky, hlavně na Ebony, která ztratila zájem o své bratry a zrovna se chystá zaútočit na pískací hračku.

A když po ní skočí a zakousne se, Michael se vedle mě otřese. „To není štěně, ale piraňa. A můžu si stěžovat, jak chci!"

Vrtěla jsem nad ním hlavou a pohledem se zaměřila na Merlina, který zrovna tahal Danteho za zelený obojek. Dante je hrozný kliďas a nechá si to líbit, i když mu to musí být nepříjemné. Proto od něj Merlina raději odtáhnu a ukážu mu bílý míček, do kterého se ihned pustí. Je to mnohem lepší než obojek jeho bratra. Dante mezitím běží za Elsou a já si říkám, že kdyby ty obojky neměli, nebylo by lehké je od sebe rozeznat. Protože oba mají černé zbarvení a jsou velikostně i stavbou těla úplně, ale fakt úplně stejní. Snad jen ty povahy mají odlišné. Merlin je hned po Ebony největší zlobidlo a trhač závěsů, pantoflí, koberců a všeho možného. Beztak mu ta malá potvůrka, která je naprosto stejně zbarvená jako její máma - černostříbrná, dává nějaký lekce. Jelikož tam, kde je Ebony, je pokaždé i Merlin a taky pořádný nepořádek.

Viděla jsem Danteho, jak se lísá k Else, a náhle jsem měla pocit, že se mi někdo snažil rozvázat tkaničky. Shlédla jsem dolů na štěně s modrým obojkem a můj úsměv se rozšířil tak moc, že mě začínala bolet tvář. Čapla jsem si k němu a pohladila jej po huňatém hřbetu. Zvednul hlavu a podíval se na mě těma nejhezčíma očima, které jsem kdy mohla spatřit. Nikdy mě nepřestanou udivovat. Jedno hnědé, druhé modré. Prostě nádherné. Adrian mi říkal, že jde o genetickou mutaci, u německých ovčáků je to hodně vzácné. Svým zbarvením se taky liší od ostatních, je totiž naprostou kopií svého otce, Arla, který není součástí Adrianovi psí smečky. Černý s pálením. A protože bylo dohodou, že první narozené štěně bude svým jménem začínat na stejné písmeno, jako jméno jeho otce, s Adrianovým svolením jsem se se zapálením pustila do hledání toho správného jména. A nakonec jsem ho našla. Argos. Takhle jsem pojmenovala štěně, které jsem před necelým měsícem pomohla odrodit. Znamená to bdělý strážce, což z něj jednoho dne opravdu bude, až vyroste.