Pod Jeho Křídly

57. Kapitola

57. Kapitola

***

Luca

Jen co odešla, chtěl jsem za ní vyrazit a zatáhnout ji zpátky sem. Proč? Neměl jsem do prdele tušení. I když... Ne, nejspíš bych si neměl nic nalhávat. Vlastně jsem to věděl, jen nebylo lehký si přiznat, že ji chci mít u sebe, i když jsem měl na ní vztek a byl jsem to já, kdo ji poslal pryč. Nedávalo mi to moc smysl, a to mě sralo ještě víc, protože mě vnitřně stále sžíral fakt, že to nemám pod kontrolou a nedokážu to ovládat.

Nicméně. Kdybych za ní šel, zkusil bych ji vysvětlit, proč se to tak posralo. Proč jsme to my tak posrali. Oba dva jsme na tom měli podíl viny, ale to Allison asi neviděla. A já nevěděl, jak jí to podat, aniž bych byl za sobeckýho sráče. Nikdy by mě nenapadlo, že mě takovej pocit, jako před chvílí s ní, přepadne. Ale bylo to... ne, fakt ne. Nedokázala jsem to vysvětlit sobě, natož jí.

Takže jsem nakonec nic z toho výše zmíněnýho neudělal, protože to nemohlo dopadnout dobře. Nejenže nebylo snadný o tom mluvit, taky jsem byl příliš nasranej na to, abych u rozhovoru s ní zůstal klidnej. A podle toho, jak za sebou práskla dveřmi, ona zjevně byla nasraná taky.

Rozhlídl jsem se po tělocvičně, protože jsem potřeboval něco, na čem bych mohl vypustit páru. A když se můj pohled zastavil na boxerských rukavicích, neváhal jsem ani vteřinu. Došel jsem pro ně a našel nejbližší boxovací pytel. Zapojil jsem trochu fantazie a představil si místo pytle Ethana. Což byl fakt dobrej nápad. Najednou jsem se nemohl zastavit. Cítil jsem, že s každou ránou odchází spolu s energií i část vzteku, kterej ve mně překypoval. Fakt jsem se cejtil líp a já uvažoval nad tím, že bych za takovou pomoc došel Ethanovi osobně poděkovat. Díky, že mi tvůj ksicht pomáhá ventilovat vztek, když se potřebuju na něčem vymlátit.

I když jsem cejtil, jak že mně vztek vyprchává, nepřestával jsem v mlácení Ethana... boxovacího pytle. Protože jsem věděl, že mi to pomůže. Dobře se při tom přemýšlelo, jak jsem zjistil. Boxem jsem se odreagoval, pomáhal mi zvládat myšlenky, kterým jsem se chtěl nejdřív vyhýbat. Teď už nebyl takovej problém si to zkusit srovnat. Odpovědi na svoje otázky jsem viděl jasněji. A to, co se mezi námi stalo? Nebo spíš skoro stalo... nezvládal jsem to. Najednou to bylo moc rychlý. Do hajzlu! Beru to zpět, je zasraně těžký nad tím přemejšlet a připouštět si, jakej kretén jsem.

Každopádně. Chtěl jsem ji, chtěl jsem ji tak zasraně moc. A věděl jsem, že ona chce mě. Díval jsem se jí do očí, když ležela pode mnou, a já v nich viděl touhu a odevzdanost. Nechala by mě, ať se jí dotýkám. Nechala by mě, ať si s ní dělám, co chci. A já jsem chtěl. Ale... když jsem se na ní díval, když jsem cejtil jak vlhká přes kalhotky byla... najednou se mi v hlavě spustil výstražnej alarm, že to nemůžu udělat. Přestože mě ona o to téměř prosila, já poznal, že to není správný. Ne teď. Ne tady. Chtěl jsem s ní na to jít pomalu, přijde mi to pořád totiž tak neznámý. A to mě děsí. Všechny tyhle pocity. Nikdy jsem s ženou necítil to, co s mojí Allison. Fakt mě to děsí. S ní to bylo jiný, speciální. Proto jsem nechtěl nic uspěchat. Jak kvůli ní, tak kvůli sobě. Kvůli sobě? Jo, na mě toho bylo asi fakt moc. To byl další důvod, proč jsem z toho vycouval. Ten, kterej jsem si tak neochotně přiznával. Budu se opakovat, ale nezvládal jsem to. Nezvládal jsem ukočírovat všechny emoce, co se na mě valily. Byl to moc velkej nátlak a já potřeboval víc času. Do prdele, to zní tak zasraně slabošsky. Ale je to pochopitelný, ne? Tyhle emocionální projevy, city a náklonnost jsem v sobě potlačoval snad celej život, tak to úplně nedávám, když se na mě najedou začnou valit ze všech stran, přestože jejich jediným zdrojem je ona. A Allison by to měla chápat. Že jsem to ve výsledku vlastně já, kdo potřebuje víc času na takový věci.