Pod Jeho Křídly

18. Kapitola

18. Kapitola

***

Allison

Není to poprvé, co je přede mnou někdo zastřelen. Zní to hrozně, ale svým způsobem jsem na to zvyklá. Jenže se vším, co se dneska událo... Mým jícnem projelo nepříjemné horko a v puse se mi vytvořilo obrovské množství slin. Opřela jsem se rukou o nejbližší strom a zhluboka se nadechla. Doufala jsem, že se to zklidní, jenže mi pohled nevědomky zalétl k mrtvému tělu muže, a to bylo pro můj žaludek jako spouštěč. Jen tak tak jsem si stihla chytit vlasy, než se mi žaludek stáhnul a veškerý jeho obsah skončil venku.

„Řek jsem ti, že máš zůstat v autě!" Křikl po mně Luca, když jsem roztřeseně odstoupila od své... snídaně. Objala jsem si břicho a se slzami v očích na něj pohlédla.

„Nekřič, prosím. Není mi dobře." Dala jsem mu vědět, kdyby mu to třeba nebylo dost jasné. Možná jsem doufala, že se slituje a nebude si vztek vyléval na mně.

Jenže já asi zapomněla, že se bavíme o Lucovi. „Můžeš si za to sama! Měla jsi mě kurva poslechnout!" Naštvaně ke mně vykročil a já jako zoufalý pokus, jak ho zastavit, plácla první věc, co mě napadla.

„Celou dobu si věděl o nějakým Elijahovi a neřekl ani slovo?" A účel to splnilo. Zastavil. A ve mně se nahromadil vztek, který odsunul nevolnost stranou. „Celou dobu si věděl, že nás sleduje. Věděl si, že mě chce, že je to tak?!" Vykřikla jsem a Lucovo obočí se skoro spojilo, jak se zamračil. Ani se nehnul, nedal na sobě nic znát, kromě toho, že je pořádně nasraný. Jeho živé oko nabírající stále tmavější odstín to dokazovalo. A tak jsem i poznala, že jsem měla pravdu. Věděl to! Nic neřekl a všechny tím ohrozil. „Bojíš se ho, proto chceš zmizet až do Austrálie. To on tě zranil, on tě připravil o...."

„Allison." Ztichla jsem a otočila se za varovným hlasem. Holden zavrtěl hlavou, jako by mi chtěl říct, že už to stačilo. Tak to vypadá, že se Luca někomu přeci jen svěřil. Noah vylezl z auta a zmateně si nás prohlížel.

„Zavoláme ostatním?" zeptal se, zatímco mezi námi těkal očima. Zatajila jsem dech, jak mi došel význam jeho slov.

Vykročila jsem k Holdenovi a rozhodila rukama. „Zavolej Michaelovi nebo Ethanovi, prostě komukoliv! No tak, Holdene, musíme vědět, kde jsou!" Vykřikla jsem a Holden se zamračeným výrazem vytáhnul mobil z kapsy džín.

„Nikomu se volat nebude!" Řekl podrážděně Luca. A ten hlas zněl až moc blízko mě. Otočila jsem se a střetla se s jeho očima. Živé oko bylo tak temné, divoké, plné vzteku. A já si byla stoprocentně jistá, že mi můj výbuch ještě hodlá vrátit. „Eric s Tysonem ví co mají dělat."

Založila jsem si ruce na hrudi. „A proč to neví i Michael s Ethanem?" zeptala jsem se podrážděně. Proč jim nic neřekl? Co to má do háje bejt?

Můj ochránce zavrčel. Evidentně jsem ho štvala čím dál víc. „Vraťte se do auta!" Přikázal tak hlubokým hlasem, až jsem se z toho zachvěla. Otočila jsem se ke klukům, kteří nechtěli Lucu provokovat a radši si to kráčeli zpět k autu.

Protočila jsem oči a vydala se za nimi, ale silná ruka mě chytila za paži. „Ty ne!" Zavrčel a já se kousla do rtu. Sakra. Pomalu jsem se k němu otočila připravená na to, až mi moji drzost vrátí.

Sklonil se ke mně, do nosu mě udeřila jeho vůně. Přivřela jsem oči a on zašeptal otázku: „Jaký pravidlo je pro tebe nejdůležitější, Allison?" Každý sval v mém těle se napjal. Znovu jsem se na něj podívala, snad jsem chtěla vědět, jestli to myslí vážně. Ano, myslel. Jeho výraz mluvil za vše.