Pod Jeho Křídly

4. Kapitola

4. Kapitola

***

Allison

Křik. Pořád jsem jej slyšela, přestože odezněl už před pár hodinami. V hlavě jsem ho měla pořád. Křik, nadávky, výhružky. Kousla jsem se do rtu a na pár vteřin přivřela oči. Pak jsem je otevřela a opět se zahleděla na bílý stop v mém pokoji. Bylo sotva půl šesté ráno, nikam jsem nevstávala, mohla jsem v klidu spát. Jenže to nešlo. Ne potom, co se stalo. Špatný pocit, to byl další důvod, proč jsem nedokázala usnout.

Nechala jsem je v tom, nepomohla jsem jim, přestože to byla jen a jen moje chyba. Jenže já měla strach. Naštvala jsem ho a moc dobře jsem to věděla. Proto jsem se taky zavřela v pokoji, jakmile jsem Lucův talíř odnesla do kuchyně. Ignorovala jsem zvědavé pohledy kluků, já ten talíř snad do dřezu hodila, jen abych se mohla zavřít k sobě.

Lehla jsem si do postele připravená ke spánku. Snažila jsem se myslet na to, že se nic nestalo. Ignorovala jsem vnitřní hlas, co mi nadával, že jsem se opravdu jako nevděčnej spratek zachovala. Jak jsem mohla být tak drzá?

Pak práskly dveře a já se prudce posadila. Hlasité kroky vedoucí přes chodbu, ty na okamžik zastavily mé srdce. Chvilku bylo ticho a pak to začalo. Křik, nadávky, výhružky. Luca se pustil do kluků, jen kvůli mně. Že jsem si s ním já šla promluvit. Nevím přesně, co jim říkal, ale slyšela jsem i rány, jako by něco rozbíjeli.

Měla jsem jít za nimi, pomoct klukům, říct Lucovi, aby si vztek vybil na mně. Jenže se ze mě stal posera, já se v tu chvíli Lucy opravdu bála. A tak jsem ležela a koukala do stropu, dokud křik neutichl. Slyšela jsem jen kroky na chodbě, žádné hlasy. Nevím jak, ale zhruba po hodině se mi podařilo usnout, přestože jsem nedokázala přestat přemýšlet, vyčítat si to.

A teď stále ležím v posteli, zase civím do stropu a zvažuju, co budu dělat. Už jsem nechtěla být sama, ale ani jsem nechtěla potkat Lucu. I když bylo hodně brzo, šance, že jej někde v domě potkám, byla veliká. Nakonec jsem ze sebe shodila přikrývku, vylezla z postele a oblečená jen v noční košili jsem otevřela dveře. Nikde nikdo. Potmě jsem kráčela ke dveřím hned přes chodbu, za kterými byl pokoj mého jediného přítele. Otevřela jsem a nakoukla dovnitř. „Mikey?" Zašeptala jsem a vešla do místnosti.

Dveře jsem potichu zavřela a rozešla se k jeho posteli. I ve tmě jsem mohla vidět jeho blonďatou hlavu. Došla jsme k němu a zlehka mu poklepala na rameno. „Mikey," znovu jsem zašeptala a zatřásla s ním trochu víc, protože pořád tvrdě spal. „Michaeli, prosím."

Zavrtěl se a zvedl hlavu z polštáře. „Allie?" Zmateně se rozhlédl a natáhl ruku k lampičce. Oba jsme přivřely oči, když rozsvítil. „Co tady děláš?"

Sedla jsem si na kraj postele a sklopila zrak na své ruce položené na stehnech. „Promiň, že tě budím," Vzhlédla jsem k němu s prosebným pohledem. „Ale já nechci být sama v pokoji."

Váhal a já se tomu nedivím. Kdyby se na to přišlo, byl by z toho obrovský průšvih. Měla bych jít pryč, vrátit se do pokoje, nechovat se jako sobec, ale já potřebuji vědět, že aspoň někdo mě má rád. Michael se laskavě pousmál a posunul se na posteli, aby mi udělal místo. S úsměvem jsem si k němu vlezla a on mě přikryl přikrývkou.

Lehla jsem si na bok čelem k němu. „Děkuju."

Michael též ležel na boku a díval se mi do očí. „Co se děje, Allison? Proč nechceš být v pokoji?"

Michaelovi jsem to říct mohla. Jen jemu jsem se mohla svěřit. „Slyšela jsem večer křik." Michaelovo hubené tělo ztuhlo. „Luca na vás křičel kvůli mně. Je mi to moc líto, Mikey. Měla jsem jít za vámi, ale bála jsem se. Nemůžu spát, pořád nad tím přemýšlím. Proto nechci být v pokoji, chci být tady s tebou, abych na to na přestala myslet a měla pocit, že aspoň někoho na světě mám." Chtělo se mi plakat, ale jak říká Luca. Ničemu tím nepomůžu.