Pod Jeho Křídly

82. Kapitola

82. Kapitola

***

Luca

Když jsem se znovu probudil, za okny už byla tma. Pokoj osvětlovala jen lampa v rohu místnosti a oheň plápolající v krbu, proto mým očím nedělalo takovej problém si na světlo přivyknout. Otočil jsem hlavu směrem ke křeslu, ve kterém předtím Allison spala, a tak nějak doufal, že tady bude. A když jsem ji uviděl, jak tam sedí a na klíně chová dvě štěňata, po tváři se mi rozlil úsměv. Na sobě měla obyčejný legíny, červenou mikinu a vlasy měla svázaný do rozdrbanýho drdolu. Byla tak nádherná, dokonalá. A jo, já se musel sobecky okamžitě ubezpečit tím, že je moje. Byla moje a já byl její. Tak to ve vesmíru bylo nastavený a já nepovoloval žádný změny.

Zatímco jsem ji sledoval, do hlavy se mi vkrádaly myšlenky, kterým bych nikdy přístup nedovolil, ale tentokrát jsem to nechal být. Čím jsem si ji zasloužil? Bylo mi jasný, že se celou dobu, co jsem spal, o mě starala. A já úplně netušil, jak to pobrat. Nebyl jsem na to zvyklej. Naposledy jsem něco takovýho zažil, když mi bylo šest a já onemocněl. Tehdy o mě pečovala máma. Stejně tak, jak se ona starala o mě, já se staral o ní, když to potřebovala. Byl jsem s ní do poslední chvíle. Do hajzlu, a dost! Tyhle myšlenky směřují úplně jinam, než jsem předpokládal. Od Allison jsem se fakt nechtěl dostat k mámě, myšlenky a vzpomínky na ní by měly být pohřbený někdo hluboko v mojí mysli.

Zaslechl jsem tiché zakňučení jednoho ze psů. Krátce na to Allison zvedla hlavu, a když uviděla, že jsem vzhůru, široce se usmála. „Ahoj," Zašeptala, sundala ze sebe štěňata a vstala z křesla. „Jak ses vyspal?" Zeptala se se zájmem, jakmile ke mně přišla a sedla si na kraj postele.

Očima pořád cestovala po mé tváři a mě napadlo, jestli si takhle prohlížela i moje tělo, když mě umývala. Předpokládal jsem tedy, že mě umývala ona, a ne nikdo jiný. Napadly mě dost zajímavý představy a určitě se jí na to později zeptám. Teď ale zůstanu více méně slušný a odpovím jí: „Šlo to." Natáhl jsem k ní dlaň a Allison mi ihned vyšla naproti a propletla naše prsty. Podíval jsem se na naše spojený ruce a poté znovu do těch nebesky modrých očí. „Byla jsi u mě celou dobu?" Zeptal jsem se, protože mi to nedalo. Chtěl jsem to od ní slyšet.

A moje holka s lehkým úsměvem přikývla. „Jen kvůli tý schůzce jsem na chvilku odešla, jinak ano. Celou dobu jsem byla s tebou."

Po těch slovech bych se zaručeně usmíval jak šílenec, kdybych celej nestrnul při zjištění, že jsem úplně zapomněl na tu jejich schůzi. „A jakej je plán?" Okamžitě jsem začal vyzvídat.

Překvapilo mě, když se Allison ihned na to zatvářila přísně. „Všechno ti povím, jak jsem slíbila. Ale nejdřív se najíš, ano?"

Tak s tímhle jsem zásadně nesouhlasil. „Řekni mi to hned, Allison. Musím to vědět."

„Však se to taky dozvíš. Ale až po jídle." Pustila mě, vstala a než jsem se nadál, odešla pryč. No zatraceně. Zjevně o tom se mnou nehodlala diskutovat. Byl jsem celkem nervózní, co vymysleli, a sralo mě, že mi to nechce říct hned, ale fakt byl takový, že jsem neměl sílu se s ní hádat, tak ať je po jejím.

Čekal jsem pár minut, než se vrátila. Nesla tác, a když můj žaludek zaregistroval blížící se jídlo, hlasitě se ozval. Allison na tváři vykouzlila mírný úsměv a tác odložila na stolek vedle postele. Sotva jsem uviděl, co mi to přinesla, prohnalo se mnou zklamání: „Polívka?"

Allison viděla, že nejsem zrovna nadšenej, a ušklíbla se. „Snad jsi nečekal steak?" Ta moje provokatérka přisunula stolek na kolečkách o něco blíž, abych na něj dosáhl a naklonila se nade mě, aby mi upravila polštář pod hlavou. Byl bych hlupák, kdybych toho nevyužil. Allison vyjekla, jakmile jsem ji jednou rukou stáhl na sebe. „Luco, zbláznil ses? Vždyť se ti ještě něco stane!" Vynadala mi s úsměvem, který nedokázala zakrýt, a okamžitě se ze mě začala zvedat. Pro její dobro se nevzdálila moc daleko, jen se usadila zpátky na kraj postele.